Ohlédnutí za projektem

Školní rok oficiálně skončil a spolu s ním i tenhle projekt.

Přestože ze začátku jsem ty články psala jen z povinosti, ke konci mě to už vážně i bavilo :DD

Celé to prošlo menším vývojem a nejen tím, že se postupně trochu pozměnil styl, jakým byly články psané, ale i to, že i já se postupně rozepisovala víc a tak, řekla bych :D

Vzhledem k tomu, že mě to vážně baví, ráda bych v těch recenzích pokračovala, ale už ne jako takovýhle nějaký projekt, nýbrž prostě jako recenze, s tím, že bych nejspíš nepsala úplně o všem, protože občas vážně nemám moc co říct ;D

A to bude na závěr asi vše.

Užíte si prázdniny děcka! ;D

Kniha třicátá první - Deklarace smrti

 

Název: Deklarace smrti

Autor: Gemma Malley

Díl: 1

Počet stran: 255

Nakladatelství: Fragment

Následující text by mohl obsahovat menší spoilery.

Je rok 2140 a svět už není takový jako je teď. Vědci vymysleli lék na nesmrtelnost, lidé neumírají. A Země je proto brzy přelidněna. Proto byla přijata deklarace, která udávala, že nikdo nesmí mít více než jedno dítě. A později i to jedno díte bylo povoleno pouze pod podmínkou, že rodiče přestanou brát lék, který zaručuje nesmrtelnost. Děti, které se tedy narodí nepovolená jsou označována jako "Přebyteční" a jejich rodiče jdou za porušení zákona do vězení. Přebytečné vychovávají ve specializovaných střediskách, kde je učí pokoře a poslušnosti, učí je nenávidět jejich rodiče a je samé, učí je že jsou přebyteční, že nemají právo žít.

Patnáctiletá Anna je v jednom z těchto ústavů už od raného dětsví. Je vychována a bere se jako přebytečná, nesnáší své rodiče, za to, že porušili zákony a ona se narodila, respektuje všechna nařízení a má za to, že to všechno je správné. Jediné co chce je stát se Užitečnou osobou. Tou nejužitečnější ze všech, aby Matce přírodě odčinila, že se narodila.

A pak do střediska přijde Petr. Je Přebytečný a přivezli ho ve velmi pozdním věku. Neuznává Deklaraci a odmítá se přizpůsobit. Navíc tvrdí, že zná Anniny rodiče a že oni Annu milují a chtějí ji získat zpět.

Bez problému řeknu, že se jedná o jednu z nejlepších knih, jakou jsem kdy četla. Sice né úplně nejlepší, ale jedna z nich.

Je úžasně a především čtivě napsaná, ani jednu pitomou vteřinku mě kniha nenudila a myslím, že k tomu není co dodat, protože každý snad ví, jak důležité tohle je.

Způsob jakým bylo s Přebytečnými v ústavu zacházeno mě dostal. Samozřejmě, nečekala jsem, že s nimi budou zacházet jako s vlastními nebo tak, ale tohle mě nenapadlo. Způsob jakým s nimi bylo zacházeno byl... odporný. Zacházeli s nimi jako s otroky, se špínou, jako s věcmi, někým kdo jen dýchá jejich vzduch, protože to všechno pro ně Přebyteční byli.
Annina povaha odpovídá tomu, jak byla vychována a tak nějak si získala můj obdiv. Odůvodnila bych proč, ale mám strach, že by se to mohlo brát jako spoiler. (I když něčeho, co mi třeba bylo jasné už od začátku, ale i tak :D)

No a Petr. Kluk, který riskoval všechno, jen proto, abych zachránil dívku, kterou zná jen z vyprávění. Zamilovala jsem si toho kluka, protože on je prostě úžasnej :3

Na týhle dystopii je nutné ocenit ještě jednu věc. Mám pocit, že ta šance, že by něco takového nastalo, existuje. Přeci jen věda jde dopředu a nedivila bych se, kdyby lék, který by zastavoval stárnutí vynalezli. No a lidi jsou sobci a po nesmrtelnosti by nejeden nadšeně sáhnul a nenapadne je, ze mladí jsou potřeba. V knize je jasně vidět, že mají problémy s nedostatkem energie a nikoho nenapadne, že kdyby se rodili nový lidé a staří umírali, mohl by se narodit někdo, kdo by problém vyřešil. Protože upřímně, pokud budou na světě furt jedni a ti samí lidé, pochybuji, že ještě vynaleznou něco nového. Navíc, nedělá ten strach, že nikdo neví, jak dlouho do konce života mu zbývá, životem? Lék na rakovinu, HIV a podobně by byl úžasným objevem, ale na smrt? Né díky.

A jednu věc si neodpustím: Mám pocit, že v anotaci na zadní straně je chyba, nehledě na to, že v knize už očividně neplatí ani zákon o jednom dítěti, ale jak jsem popsala, rodiče se musí zdát vlastní nesmrtelnosti, aby mohli mít dítě, ale k té anotaci. Je tam napsáno, že Anna se narodila rodičům, kteří měli dvě děti, přitom podle všeho, byla Anna prvorozená. Buď jsem to nepochopila nebo v tom opravdu jsou nedostatky nom. Ale tak to je jen detail.

 

Pozn. články z tohoto projektu pocházejí z roků 2012 - 2013, původně zde

Kniha třicátá - Drakie 3 - Návrat

 

Název: Drakie 3 - Návrat

Autor: Sophie Jordan

Díl: 3

Počet stran: 264

Nakladatelství: CooBoo
Ukázka

Následující text by mohl obsahovat menší spoilery.

Jacinda, Tamra, Cassian a Will jsou na výpravě zachránit Miriam, Cassianovu sestru, kterou zajali Enkrosové a drží ji v jejich pevnosti.
Mají nebezpečný plán. Dovést Jacindu, jako zajatce enkrosům, aby ji zajali také a ona mohla Miriam říct, že si pro ni její bratr přijde.

Nakonec ale to není úplně tak jak si představovali a jejich původní plán - Zachránit Miriam a rozdělit se trochu mění.

Jordan nás hodí do děje bez žádného zbytečného okecávání. Vše pokračuje tam kde to skončilo, jako by se jednalo rovnou o další kapitolu a mezi nimi nebyla žádná časová odmlka a tak. Na začátku mi proto chvíli trvalo než jsem se úplně zorientovala. Byla jsem trochu mimo, protože jsem si úplně nepamatovala, jak minulý díl končí, takže jsem v něm ještě rychle pročetla posledních pár stránek.

Tenhle díl byl jednoznačně nejlepší. Co musím ocenit je, že vztah Jacindy, Willa a Cassiana mi už nějak nepřipomínal vztah z Twillight ^-^.

Co se konce týče, nevím proč, ale přijde mi, že prostě končí až tak moc *SPOILER* šťastně, že to všechno najendou je takové... Jak bych to řekla, prostě, že to všechno dopadlo až moc dobře. Né že bych měla něco proti šťatsným koncům, ale tady mi to prostě přišlo takové přehnané. Nevím, jak bych to pořádně vysvětlila.

*UŽ MŮŽETE ČÍST, TU UŽ SPOILER NÉNÍÍÍ :P*

Kamarádka z toho konce prý byla úplně hotová, ani spát z toho nemohla, (hádám, že na tom byla podobně, jako když jsem já dočetla Všechny barvy země), ale mě z nějakého důvodu nijak zvlášť nebral.

Přečetla jsem to celé celkem rychle, rozumějte: na mě celkem rychle :D Ona kamarádka na mě úplně tak čuměla, když jsem jí včera večer, když jsme se viděli, řikala, že ráno jsem dočetla Kouzlení (jakože v pátek ve škole, jsem byla ještě o kus za ní :D) a už byla za polovinou Drakie :D

Pozn. články z tohoto projektu pocházejí z roků 2012 - 2013, původně zde

Kniha dvacátá devátá - Kouzlení

 

Název: Kouzlení

Autor: Apprilynne Pike

Díl: 2

Počet stran: 361

Nakladatleství: Fortuna Libri

Následující text by mohl obsahovat menší spoilery.

V druhém díle knih o Laurel, floreře, která vyrůstá v lidském světě se Laurel konečně podívá do Avalonu a to rovnou na celé dva měsíce! Byla pozvána do Akademie, kde se má začít učit kouzlit.

Nic, ale není takové jak očekávala. Škola je příšerně náročná, vztahy mezi různými typy florel a florů - Jarní, Letní, Podzimní a Zimní - ji udivují a vůbec se jí nelíbí, jak je s Jarními zacházeno.

Navíc trolové se stále chtějí Laurel pomstít.

A co se týče Davida a Tamaniho... Přestože chodí s Davidem, kterého miluje, její vztah k Tamanimu se také stále nebezpečně prohlubuje...

Upřímně, nějak nevím co ke knize říct. Ze začátku mě to nebavilo, ale díky bohu se to poté změnilo.
Co musím pochválit je to, že Laurel mi v tomhle dílu už konečně nepřipadala, jak malá holka, jak tomu bylo v minulém dílu, kdy mi pořád nedocházelo, že je jí patnáct. A celkově byla kniha lepší než minulý díl. Laurel se tu každou chvíli netvářila tak, že v jednu chvíli chce Davida a v druhou Tama. Vlastně, ona mi v téhle knize přišla o něco sympatičtější.

V prvním dílu mi bylo jedno, jestli bude s Tamanim nebo Davidem, ale tady jsem si dost oblíbila Tamaniho a tak bych byla celkem ráda, kdyby byla s ním...

Prostě, bylo to fajn a určitě lepší, než minulý díl, kde jsem (ač jsem to v článku co jsem o knize psala z nějakého důvodu nenapsala) stále čekala, až přijde něco co nepřišlo. Ovšem, že by to bylo něco ohromně úžasného se zase říct nedá. A upřímně, mám takový pocit, že za nějakou dobu na to budu mít opět úplně jiný názor, víc negativní, jak tomu bylo i u jiných knih. Aneb až se mi to pořádně uleží v hlavě a tak nom :D

Další díl si určitě budu chtít přečíst, už jen proto abych zjistila, jestli pokračování bude zase o něco lepší. Ale co se tam stane mě také zajímá nom.

Ehm, snad se nebudete zlobit, když už ukázku vynechám - jsem hrozně líná na to ji psát nebo dohledávat, navíc ani nevím, co bych tam dala.

Pozn. články z tohoto projektu pocházejí z roků 2012 - 2013, původně zde

Kniha dvacátá osmá - Hvězdy nám nepřály

 

Název: Hvězdy nám nepřály

Autor: John Green

Díl: 1

Počet stran: 240

Nakladatelství: Knižní klub

Následující text by mohl obsahovat menší spoilery.

Šestnáctiletá Hazel má rakovinu plic v posledním stádiu. Sedmnáctiletý August si rakovinou prošel a přišel kvůli ní o nohu.

A jak tomu tak bývá, potkají se a zamilují se do sebe.

Ani jednou jsem knihu nebrala jako kniho o nemoci a smrti, ale přesně naopak, pro mě to byla kniha, úžasná kniha, o životě a lásce. O tom, že svět není továrna na splněná přání.

Procítěný román, který ukazoval život tak jak je a na konci se nestane zázrak a kniha nekončí happy-endem. Dokazuje, že pravá láska vydrží všechno.

V té knize je tolik úžasných vět, které jsou pravdivé.

Tuhle knihu by si měl podle mě za život přečíst každý, protože ta kniha živě představuje, něco co je sice možná jasné, ale ne každý si to uvědomuje, že jsou mnohem důležitější věci než třeba peníze, sláva nebo třeba to, že nemáte nejnovější Iphone (jo, tak to je už možná trochu moc přehnaný příklad, ale to je fuk :D).

Pro Hazel to muselo být těžké, ale možná že ještě těžší to měli její rodče. Přeci jen, mít nemocné dítě a vědět, že s tím nemůžete nic udělat, musí být příšerné.

Asi to vyzní blbě a ukáže to mojí deblitu a to, že jsem o něčem takovém nikdy moc nepřemýšlela, ale až při čtení téhle knihy jsem si uvědmila, jak jsem šťastná, že lidi, které mám ráda a záleží mi na nich, jsou zdraví a tak.

Kniha sice nekončí úplně zázračným happy-endem, ale já myslím, že nekončí špatně. Končí tak, jak končit má, končí reálně, ale to není to proč podle mě nekončí špatně. Hazel a August měli šanci prožít spolu několik úžasných a vlastně i šťastných měsíců, našli se a prožili lásku. Možná to bylo jen pár měsíců, ale pro ně to bylo hodně. A je dobře, že oni si to uvědomují.

Pro mě to byla jednoznačně jedna z nejúžasnějších knih, které jsem četla. Nejen kvůli tomu o čem byla psána, ale také proto, jak byla napsána. Jogn Green je Autor s vekým A a jeho vypravěčské schopnosti jsou přímo úchvatné. On dokáže i jinak smutné věci, napsat tak, že zní vesele. Kniha je popsána jako "Nejvtipnější smutný příběh." a stačilo mi prvních pár stránek, abych věděla, že to je pravda.

Přemýšlím tak o chybách téhle knihy, něco co bych mohla knize vytknout, abych ji tu jen nechválila, ale upřímně, nic takového mě nenapadá.

Ukázka: Nebudu sem, jako u jiných knih, dávat normální ukázku, ne, já jsem dám jen pár vět, které jsem si zamilovala (a které najdete na obalu no, teda většinou :D).

A já jsem se zamilovala jako když člověk usíná: pomalu a pak najednou docela.

-

Bez bolesti by člověk nepoznal radost.

-

Bolest se dožaduje procítění.

-

Prožijme dnešek, jak nejlépe můžeme.

-

I za pár měsíců se dá prožít malá věčnost a některá nekonečna jsou větší než jiná.

-

Svět není továrna na splněná přání.

-

"Možná, že dobrý bude naše vždycky." "Dobrý."

Pozn. články z tohoto projektu pocházejí z roků 2012 - 2013, původně zde

Kniha dvacátá sedmá - Chvíle před koncem

 

Název: Chvíle před koncem

Autor: Lauren Oliver

Díl: 1

Počet stran: 470

Nakladatelství: CooBoo

Násldující text by mohl obsahovat menší spoilery.

Samantha žije úžasný život. Má skvělého kluka, se kterým se chystá přijít o pannenství, úžasné kamarádky, patří mezi nejpopulárnější lidi na škole a mnoho dalšího, jednoduše si nemá na co stěžovat.

Jenže pátek 12. února tohle všechno zničí a ukončí její život.

Samantha ale získává šanci prožít tento den znova a to rovnou sedmkrát.

Celý nápad mi přijde originální a i zpracované je to moc dobře.

Ovšem, podle textu na zadní straně knížky jsem přeci jen čekala něco trochu jiného, ale vůbec mi to nevadilo.

Příběh je to moc hezký, i když musím přiznat, že chvílema mě kniha moc nebavila a někdy jsem se do čtení vážně musela nutit. Nejvíc mě bavily asi až poslední dva dny, kdy jsem se do toho konečně pořádně zažrala.

Bylo úžasné sledovat, jak sebemenší detail mohl všechno změnit, jak bylo vše propojené. Ale ještě úžasnější bylo sledovat proměnu Samanthy.

Samantha na začátku byla holka, které záleželo především na ní, jejích kamarádkách, klukovi, tom jak vypadá, jestli je populární a podobně. Na konci už, jako by to nebyla ona. Snad každá věc, které se stala jí nějak změnila.

Myslím, že kniha určitě stojí za přečtení, řekla bych, že ukazuje život tak, jak je, jací někteří lidé jsou.

Ukázka

 

Pozn. články z tohoto projektu pocházejí z roků 2012 - 2013, původně zde

Kniha dvacátá šestá - Alchymie věčnosti

 

Název: Alcyhmie věčnosti

Autor: Avery Williams

Díl: 1

Počet stran: 182

Nakladatelství: CooBoo

Následující text by mohl obsahovat menší spoilery.

Serafina byla mladá dívka, která, ale mě předčasně umřít. Nestalo se tak díky Cyrusovi, který jí dal napít kouzelného elixíru, jenž sliboval nesmrtelnost. Nesmrtelnost, která si ale žádá životy nevinných lidí. Serafinina duše se odpoutala od těla a mohla ho libovolně měni podle potřeby.

Od oné události uplynulo již šest set let a Serafina již nechce dál nést vinnu, za to co provádí.

Rozhodne se tedy Cyruse opustit a zemřít. Jenže nešťastnou náhodou se ocitne v těle mladé dívky a jejím životě. Neví o ní naprosto nic, ale je nucena se chovat, jako že ví.
A její chuť zemřít je náhle mnohem menší...

Upřímně, nevím co o knížce říct. Nebylo to špatné, nápad je originální, ale provedení mi přijde takové suché, nijaké.

Né, že by mě to nebavilo, ale prostě nepatřilo to mezi knihy, které mě do sebe pohltily, které jsem měla problém odložit. Nejlepší z celé knihy mi přišly zhruba poslední dvě kapitoly. Přišlo mi, že teprve tam se to konečně rozjelo. Ovšem hned zase skončilo.

Jsem celkem zvědavá na další díl. Ani né tak kvůli tomu, jak to skončí, nýbrž kvůli tomu, jestli to už konečně bude napsané líp, čtivěji, zhruba jako ten konec nebo to zase bude takové nijaké.

Ukázka: Amelie a Jared naskočili do vlaku o dva vagóny za mnou.

"Ukončete prosím výstup a nástup, dveře se zavírají," zazní hlášení.

To je moje chvíle. Teď anebo nikdy.

Burácení a troubení přibližujícího se vlaku - jedoucího v opačném směru - jsou jediné zvuky, které slyším. Ještě než se vlak do East Bay rozjede, vyskočím z vagónu, přeběhnu na druhou stranu nástupiště a prokličkuju davem k vlaku, který míří na sanfranciské letiště a který právě s hučením otevřel dveře. Přilepená na okno se otočím za vlakem do East Bay, který se už chystá k odjezdu. Jared a Amelie jsou stále v něm a hledají mě mezi cestujícími.

V tom se Ameliiny oči střetnou s mými. Viděli mě.

Pozn. články z tohoto projektu pocházejí z roků 2012 - 2013, původně zde

Kniha dvacátá pátá - Jsem roztříštěná

Název: Jsem roztříštěná

Autor: Tahereh Mafi

Díl: 1

Počet stran: 288

Nakladatelství: CooBoo

Následující text by mohl obsahovat menší spoilery.
Její dotek dokáže zabít.

Julliet je už skoro rok zavřená v malé cele. Přesně 264 dní, neviděla živou bytost. Všichni jí nenáviděli a opovrhovali jí.

Všechno se, ale začne měnit, když jí do cely přidají spoluvězně.

Za chvíli, již není vězněná v malé cele, ale v luxusním sídlu Obnovy.

Obnova s ní má plány, které se Julliet, ale nelíbí.

Prvních pár kapitol, mě strhlo do sebe a doopravdy jsem měla problém knihu odložit. Potom to, ale postupně upadalo a vetšina knihy mě zas tak moc nebavila. Doopravdy bavit, mě to zas začalo, asi až někdy po 220. straně.

Četla jsem jeden názor, že tuhle knihu by si měl přečíst asi každý. Zdálo se mi, že na knihu byly jen samé dobré ohlasy. Hodně jsem toho od ní čekala. A proto mě porměrně dost zklamala.

Přišlo mi divné, že rodiče Julliet tak moc nesnášeli. Dobře, možná dokáže zabíjet pouhým dotykem, ale ona za to nemůže a navíc, je to jejich dcera. Čekala bych, že to bude právě matka a otec, kteří ji budou bervomocí chránit, ale oni jí místo toho nenáviděli. Myslím, že její matka neměla moc mateřského citu...

Julliet a Adam. Nevím co si o nich myslet, fakt že ne. Ani k jednomu jsem si nevytvořila nějaký vztah. Snad ani chvíli mi jich nebylo líto. Ani jednou se mi při čtení nehnaly slzy do očí, i když tam byla minimálně jedna část, při které bych u jiných knih, jak se znám, brečela. Protože upřímně, mám pocit, že mě rozbrečí už skoro cokoliv. Tady ne. Tady mi to bylo jedno.

K tomu všemu, jsem v celé knize nezaznamenala snad žádnou jinou ženu, kromě Julliet. Tím myslím, že se tam nevyskytla nějak zvlášť, aby tam doopravdy byla a sehrála nějakou, třeba i menší roly, zmíněná tam možná někde nějaká byla, ale to bylo tak vše. Navíc celkově se v příběhu opakovali především 3 postavy - Julliet, Adam, Warner + později ještě trochu James a Kenji.

Ani nevím, zdali si budu pořizovat další díly, ale hádám že jo, přeci jen bych chtěla vědět, jak to dopadne, ale určitě jsou knihy, které budou mít přednost. No, budu doufat, že další díl bude lepší...

Ukázka: Ráno voní deštěm.

Místností prostupuje pach mokrého kamene a zorané hlíny;vzduch je vlhký a zemitý. Zhluboka se nadechnu, po špičkách přejdu k oknu a přitisknu nos na studený povrch. Cítím, jak se sklo mým dechem zamlžuje. Zavřu oči a poslouchám jemné pleskání ve větru. Kapky deště mi připomínají, že mraky mají srdce.

Že ho mám i já.

Vždycky uvažuju nad kapkami deště.

Přemýšlím, jak padají dolů, zakopávají o svá vlastní chodidla, lámou si nohy, a když se řinou z oblohy ke svému nejistému konci, zapomínají si padáky. Jako by si někdo nad zemí vyprazdňoval kapsy a nezajímal se o to, kam jejich obsah vypadne, nezajímal se o to, že se dešťové kapky při dopadu na zem protrhnou, že se při dopadu na podlahu roztříští, že lidé proklínají dny, kdy se kapky opováží zaťukat na jejich dveře.

Jsem kapka deště.

Moji rodiče mě vyhodili ze svých kapes a nechali mě vypařit se na betonové podlaze.

 

Pozn. články z tohoto projektu pocházejí z roků 2012 - 2013, původně zde

Kniha dvacátá čtvrtá - Noční přízrak

 

Název: Noční přízrak

Autor: Natalie Peyrichout

Díl: 1

Počet stran: 76

Nakladatelství: Nová Forma (nejspíš)

Následující text by mohl obsahovat menší spoilery.

Susan a její přítel Marcus se přestěhují do domku, který se nachází přímo naproti jinému domu. Domu, který působí strašidelným dojmem a kolem kterého se dějí podivné věci. Susan se o domě snaží zjistit víc a přijít tak záhadě na kloub. To, ale nebyl nejlepší nápad a pátrání se změní v boj o život.

Knížka mladé začínající autorky a blogerky Natalie "Surynky" Peyrichout je sice malá a kratičká, ale přesto moc hezká.

Je napsána takovým čtivým způsobem a myslím, že kdyby některé pasáže byly o něco více rozepsané, skutečně by mi naháněly hrůzu.

To, že je knížka krátká, jí neubírá na kvalitě, i když bych řekla, že kdyby se to celkově více propracovalo a rozepsalo, byla by knížka ještě lepší.

Jediné co mě na knížce rozčilovalo, je něco naprosto nepodstatného. Příšerně široké okraje. Je to nepodstatný, ale mě to trochu rozčilovalo. Stačilo by, kdyby byly užší o pár milimtrů, takhle mi přišlo, že jsou oba dohromady (boční, horní a dolní ani nepočítám) široký stejně, jako text ... :DD Ale to je doopravdy jen detail, který asi řeším jen já :D

Knížku jsm přečetla za chvíli, ani jednou jsem ji nemusela odložit.

Konec mě trochu rozčílil, protože jsem z toho nic nezjistila, ale to byl nejspíš záměr... :DD

Ukázka: U okna se opět v houpacím křesle kymácela postava. Měla jsem pocit, že se stane něco zvláštního a snažila jsem se pořádně zaostřit, abych všechno viděla. Za houpající se postavou se objevil muž s nožem v ruce, který jí přidržel na krku. Druhou rukou ji chytil za vlasy a odtáhl někam pryč. Ve světle lampy se mi zdálo, že je v okně vidět ženský obličej. Dlouho jsem dům sledovala a doufala, že ještě něco uvidím. Když jsem to chtěla vzdát, rozsvítilo se v místnosti v přízemí, muž zřejmě táhl tu ženu za vlasy celou cestu; z prvního patra až do přízemí! Otevřel dveře a ženu vhodil do místnosti za nimi. Opět se krajinou rozléhal křik. Mráz mi přeběhl po zádech a já zase marně lapala po vzduchu. Jako by mi někdo utahoval šátek kolem krku. Snažila jsem se sevření uvolnit, ale krk jsem měla volný.

Pozn. články z tohoto projektu pocházejí z roků 2012 - 2013, původně zde

Kniha dvacátá třetí - Erebos - Hra, která zabíjí

 

Název: Erebos - Hra, která zabíjí

Autor: Ursula Poznanski

Díl: 1

Počet stran: 320

Nakladatelství: Frgament

Následující text by mohl obsahovat menší spoilery.

Celý příběh se odehrává v Londýně.

Na škole, kam chodí i Nick si mezi sebou žáci předávají tajemné balíčky. Když se jeden dostane i ke Colinovi, Nickovu kamarádovi, který se díky tomu dost změní, zajímá se Nick o co jde. Nikdo mu ale nic neřekne, všichni se chovají tajemně, až když Nick konečně jeden balíček také obdrží zjistín oč jde.

Erebos je počítačová hra, ale né ledajaká. Hra, která má přísná pravidla, mezi která mimojiné patří i to, že o hře nikomu nesmíš nic říct, nesmíš prozradit tvé reálné jméno v hře a naopak, za porušení pravidel tě čeká trest. Vyhození ze hry. A šance zahrát si Erebos je pouze jedna...

Na druhou stranu, Erebos o tobě dokáže zjistit ty nejtajnější přání a dokáže ti je splnit.

Jakmile do ní spadneš, jen tak se od ní neodtrhneš.

Ale, jaktože o tobě hra všechno ví? O co jí jde? A je doopravdy tak neškodná jak se zdá?

Ze začátku mě to vážně nudilo a bála jsem se, že mě knížka doopravdy zklame. Postupně se to, ale začínalo rozjíždět a já věděla, jak jsem se mýlila. Za chvíli už ta knížka byla úžasná, dělo se plno věcí a postupně mě začínalo čím dál více zajímat o co v té hře vlastně jde. Jak je to všechno možné a kdo za tím vším stojí.

Když se kousky skládačky konečně spojí, vyplave na povrch něco co by mě nikdy nenapadlo.

Dost mě zaujaly takové ty poslední odstavce něktrých kapitol, kdo četl snad pochopí, co myslím.

Opravdu té knize asi nemám co vytknout, ale zároveň nevím, co dál říct.

Originální námět, skvělé zpracování. Co víc chtít?

Jedna věc mi, ale stále není jasná: Proč kamarádka říkala, že to má být horor...? :DD

Ukázka: O dobrou hodinu později dospěla instalace ke sto procentům. Nick už chtěl nahlas jásat, ale vtom obrazovka zčernala. A zůstala černá.

Nic nepomáhalo. Ani poklepávání na kryt počítače, různé kombinace kláves a výbuch vzteku. Obrazovka neukazovala nic než neúprosnou temnotu.

Ještě než stihl rezignovaně počítač restartovat, přece jen se něco stalo. Z temnoty se vynořila rudá písmena, slova, která pulzovala, jako kdyby zásobovala krví a životem skryté srdce.

"Vstup.

Nebo se vrať.

Toto je Erebos."

 

Pozn. články z tohoto projektu pocházejí z roků 2012 - 2013, původně zde

Kniha dvacátá druhá - Počertěná - Tátův andílek

 

Název: Počertěná - Tátův andílek

Auotr: Shani Petroffová

Díl: 1

Počet stran: 255

Nakladatelství: CooBoo

Následující text by mohl obsahovat menší spoilery.

Když jí máma říkala, že její otec je ďábel, nikdy ji nenapadlo, že to myslí doslova.

V den jejích třináctých narozenin se, ale její otec objevuje a ukazuje se, že to její matka doslovně myslela.

Lů, jak si nechává říkat, se chce stát součástí Angelina života. Nabízí jí všechno po čem Angel touží.

Jenže Angel nechce mít s ďáblem nic společného. Proto chce aby její táta s ďábelským biznisem přestal.

Znamená to tedy, že přichází o jedinou šanci být populární a nebo přeci jen dá svému tátovi šanci, jako ďáblovi?

Od tý knížky jsem nic moc neočekávala a upřímě, po přečtení první kapitoly, jsem si říkala, jakože WTF, co jsem si to koupila za kravinu. Jak jsem, ale četla dál knížka se mi začínala líbit, nebudu popírat, že nejednou jsem se do ni pořádně začetla.

Ovšem myslím, že tahle knížka je vážně vhodnější spíš pro mladší holky.

Celkově byla knížka fajn, ale konec mě nehorázně zklamal. Tam se mi celá knížka trochu zprotivila.

Co se dalších dílů týče - neříkám, že je nechci, ale ani po nich nijak nutně netoužím a jsou knížky, které chci opravdu mnohem víc. Ale pokud se mi naskytne další díl, určitě jím nepohrdnu.

Ukázka: "Ne, ne, ne, ne, ne," drmolila matka. Pak popadla vstupenky, vyrazila s nimi k drtiči odpadků a nacpala je do něj tak hluboko, jak jen to šlo.

Slyšela jsem, jak mechanismus zaskřípěl, a viděla jsem, jak se papír rve na kousky. Načež jsem spatřila, jak vstupenky vylétly ze dřezu ven a přistály na kuchyňské lince. Naprosto nedotčené.

Co. To. Má. K. Čertu. Znamenat? Takové věci se ve skutečném životě nestávají. Napadlo mě, že moje fantazie dostala křídla, rozlétla se nejspíš kamsi do vesmíru a naprosto se vymkla kontrole.

"Už dost!" křičela matka. Sáhla do kredence pro miniaturní pochodeň, kterou používala k čištění krystalů. "Ustup," přikázala mi.

Vzápětí se ozvalo hlasité vvvššššš, když lístky vzplály plamenem.

Pozn. články z tohoto projektu pocházejí z roků 2012 - 2013, původně zde

Kniha dvacátá první - Můří deníky

Chci, potřebuju to všechno napsat co nejdřív, mám pocit, že pokud jen pár minut počkám, zapomenu všechno co o té knížce chci říct, všechny ty pocity, které ve mně vyvolala...

Název: Můří deníky

Autor: Rachel Kleinová

Díl: 1

Počet stran: 224

Následující text by mohl obsahovat menší spoilery.

Šestnáctiletá dívka žijící v internátní škole si píše deník. V deníku najdete vešekeré její myšlenky a pocity.

Tenhle rok, nastoupila do školy nová spolužačka Ernessa. Je jiná. S téměř nikým se nebaví, až na Lucy. Kamarádku Vypravěčky, která si píše deník. Té se Ernessin vztah s Lucy nezamlouvá.

Celý deník se pak točí především kolem věcí týkajících se Ernessy a jejího přátelství s Lucy.

Navíc se objevují podezřelé události, které si pisatelka spojuje s Ernessou.

Co všechno je ještě skutečnost a co už jen výmysl Vypravěčky?

A je tu ještě jedna otázka: Je Ernessa je doopravdy upír nebo ne?

Ta knížka mě vtáhla do sebe. Ze začátku jsem měla pocit, že obracím stránky, dostávám se dál a dál, ale do konce knížky mi zbývá stále stejná vzdálenost. A i když jsem poté viděla, že počet stránek, co mi zbývají přečíst, je čím dál méně a v ději jsem se dostávala dále a dále, měla jsem pocit, jako bych se zasekla a nepokračovala dál.
Toužila jsem vědět, jak to dopadne, ale přesto jsem nedokázala podívat se na poslední stránku (nemyslím doslov btw.).

A když jsem se konečně dostala ke konci... Řeknu to takhle. Kdyby tam nebyl doslov, asi bych se zbláznila. Ten doslov mi vehnal slzy o očí, i když netuším proč.

Zdá se mi, jakoby mě ta knížka nějak ovlibnila, změnila. Něco ve mně zanechala. Jakoby změnila můj pohled na vše okolo. Já nevím, nevím. Třeba se mi to jen zdá, kdo ví.

Kniha je plná tajemství, záhad a otázek. Otázek a né všechny se zodpoví. Nutí mě to přemýšlet, nevím, buď jsem úplně tupá a nedošlo mi to, nebo to prostě nejde jen tak poznat. Jedna otázka mi stále vrtá hlavou (a předem říkám, že někdo by to možná mohl brát, jako spiler...). Tak jak to všechno bylo? Co je pravda a co ne? Byla to náhoda nebo ne?

V některých částech, byla kniha i úchylná.

Holky ve škole, nejsou žádní andílci a věcím, jako sex a drogy, se autorka nijak zvlášť nevyhýbala.

K Vypravěčce, jejíž jméno není v celé knize ani jednou zmíněno, jsem si vytvořila jakýsi vztah, či jak to říct. Někdo může říct, že je posedlá svou kamarádkou a prostě si jen nechce připustit, že by ona, jakože Lucy, měla někoho raději než ji. Já si to, ale nemyslím. Já ji tak nějak chápala. Možná to značí, že nejsem nějak psychycky v pořádkul, či co já vím co, ale mě je to jedno. Je to tak. Já stojím na její straně.

Pro mě byla ta kniha úžasná. Strhující příběh, kde nevíte, co je skutečnost a co fantazie, deník, který vás vtrhne do sebe.

Ukázka: Šestnáctiletá hrdinka, žijící v luxusní internátní škole, si zapisuje do deníku sve nejtajnější myšlenky. Ovládá ji stále rostoucí posedlost spolužačkou, se kterou sdílí ložnici, Lucy Blakeovou, a nemyslí na nic jiného než na její přátelství s novou žákyní Ernessou, tajuplnou, náladovou bledou kráskou s uhrančivým pohledem. S Ernessou jsou spojeny ponuré klepy, podezření a tajemství i řada hrozivých nehod. Školou se šíří hrůza a Lucy už neví, co je skutečnost a co je jen výplod zjitřené představivosti. Tajuplná, hrůzná atmosféra v sobě spojuje všechny děsy, touhy a úzkosti dospívání. Středobodem deníkových záznamů je jediná otázka: je Ernessa skutečně upír, nebo vypravěčka uvízla v horečnatém světě vlastní fantazie?Ukázka z textu30. listopadu Pater je mrtvý! Zpráva o tom se během dopoledne roznesla po celé škole. Našli ho v neděli ráno na horním hřišti s podřezaným krkem. To je příšerný způsob, jak se zbavit psa. Vlastně to bylo horší. Betsy říkala, že měl hlavu odříznutou skoro úplně a že byl rozpáraný jako ryba. Věděla jsem přesně, jak vypadal, když ho našli. Jeho prošedivělý rezavý kožich byl potřísněný ztvrdlými cucky tmavé krve. Krátké nožky měl natažené před sebe, tak ztuhlé, že se nedotýkaly země. Na očích a tlamě mu seděly černé mouchy a živily se z vlhkých ran. Všechny studentky byly minulý víkend mimo školu. Na pozemky se vždycky vkradou místní děti, aby ve "snobské škole" provedly nějakou lumpárnu. Žádnou z nás nikdo nepodezíral.

 

Pozn. články z tohoto projektu pocházejí z roků 2012 - 2013, původně zde

Kniha dvacátá - Mediátor - Čtvrtý rozměr lásky

 

Název: Mediátor - Čtvrtý rozměr lásky
Autor: Meg Cabotová

Díl: 6

Následující text by mohl obsahovat menší spoilery.

Šestý a zároveň poslední díl duchařské série Mediátor se skoro celý točí kolem jedné věci.

Paul se chce vydat do minulosti a zachránit Jessemu život a pokud Jesse nikdy nezemře v pokoji Sussanah, nikdy se nepotkají. To Sussanah nemůže dopustit.

Vydává se tedy v čase, aby Paulovi překazila jeho záměry. Jenže dokázali byste přihlížet, jak vašeho milovaného někdo zabije, když víte, že byste ho mohli zachránit...?

OMFG, dokonalý! Nejdnou jsem měla slzy v očích.

A Jesse... On je prostě dokonalej! Úžasnej! Já ho prostě miluju a miluju a miluju! :333
Sussanah mě tam dost štvala... Mi čoruje Jesseho, kterýho nemám... T.T :DDD
A na konci... Ten pocit, když závidíte psovi! :D

Prostě dokonalý, fantastický. Je to nádherně napsaný a všechno!

Ukázka: "Je tam někdo?"

Vykopla jsem ještě jednou.

Tentokrát už nezavolal. Přiskočil k žebříku a začal se srápat nahoru. Slyšela jsem, jak šprusle praskaj pod jeho tíhou.

Tíhou. Jesse totiž něco vážil.

A pak jsem uviděla jeho ruce - velký, snědý, obratný ruce - na vrcholku žebříku, následovaný o vteřinku pozdějc jeho hlavou...

Dech mi uvíznul v plicích.

Protože to byl on. Jesse.

Ale ne ten Jesse, jak jsem ho viděla naposledy. Protože tenhle byl živej. Byl... tady. Pevně a nezpochybnitelně vyplňoval prostor, jako by mu patřil, jako by si ho odtlačoval z cesty, místo aby ho nechával procedit skrz sebe.

A nemohotal se. Zářil, ale ne tou svou astrální září, kterou jsem kolem něj byla zvyklá vídat. Místo toho vyzařoval nepřehlídnutelnou auru zdraví a síly. Jako by ten Jesse, kterýho jsem znala, byla jen chabá nápodoba - odraz - kluka, na kterýho jsem se dívala teď. Nikdy jsem si tak palčivě neuvědomovala, jak se mu tmavý vlasy na opálenym krku kroutěj, jak hluboký jsou jeho temný oči, jak bíle svítěj jeho zuby, jak vypracovaně vypadaj jeho dlouhý nohy, když si kleknul vedle mě, jak mu na hřbetech rukou vystupujou žíly, jak se mu na pažích rýsujou šlachy...

"Slečno?"

A jeho hlas. Jeho hlas! Tak podmanivej, až mi přejel po celý páteři. Byl to Jesseho hlas, ale najednou byl všude kolem a znělo to jako...

"Slečno? Nepřišla jste k úhoně?"

Počet stran: 212

 

Pozn. články z tohoto projektu pocházejí z roků 2012 - 2013, původně zde

Kniha devatenáctá - Všechny barvy země

 

Název: Všehny barvy země

Autor: Beth Revisová

Díl: 3

Následující text by mohl obsahovat menší spoilery.

Amy a Syn konečně opustili Unversum, vsmírnou loď, která letěla celým vesmírem a dostali se na planetu Centauri.

Jenže nic se nezdá být takové, jaké čekali a země Centauri se ukazuje, jako země plná nebezpečí.

Ohrožují je pterodaktylové a květiny, které vás paralyzují.

Navíc se zdá, že je tu ještě něco o čem nevědí. Objevují se pochyby: Jsou na téhle planetě sami?

Tahle knížka je ze všech dílů snad nejúžasnější.

Neustále mě nutila o všem tam přemýšlet, ale zároveň mě také nutila přemýšlet o reálném světě.

Kniha je neustále plná záhad a tajemství a kdykoliv zjistíte něco nového, vyvolá to další otázky a záhady.

Někdy za polovinou, mě ta knížka vážně začala děsit. Dlouho jsem žádnou knížku neprožívala tak, jako právě tuhle.

Chtěla jsem to celý dočíst už včera večer (okej, možná to bla spíš už noc...), ale nedokázala jsem to. Ta knížka mě děsila, bála jsem se a přitom tak úplně nevím čeho.

Musela jsem o tom neustále přemýšlet a měla jsem pocit, že ať udělají cokoliv, stejně to nemůže dopadnout dobře.

Nešlo mi spát, neustále jsem o tom přemýšlela. Nedokázala jsem myslet na nic jinýho. První věc co jsem ráno udělala bylo, že jsem se po tý knížce vrhla a dočetla ji.

Jestli někdo nevíte co číst, měly byste si přečíst tuhle sérii, protože to je totálně dokonalý. Snad nikdy jsem nečetla nic, co by ve mě vzbudilo takové pocity, jako tahle knížka.

Ukázka: Tvor přede mnou rozevře křídla - měří zhruba dvakrát tolik, co já, a krášlí je dvouprsté zahnuté drápy na ostře zaúhlených kloubech. Pařáty se roztáhnou a zase mým směrem sevřou. Příšera se zaryje nohama do hlíny, nakloní se, otevře tlamu a vydá ostrý, znělý výkřik, vysoké vřísknutí. Připadá mi, jako by mi rozvibrovalo kosti. I když je ode mě tak daleko, že bych na ni nedosáhl, cítím na kůži její horký dech a vidím zdvižený černý jazyk, jak na mě křičí.

Zašátrám po pušce, po granátech, po čemkoli.

Příšera vyrazí vzhůru, odrazí se od země a udeří mě tvrdou kostnatou hlavou. Zhroutím se na zem, nestvůru na sobě. Je tak těžká, že nemůžu popadnout dech.

Sehne ke mně dlouhý hadovitý krk, otevře tlamu a černé pilovité zuby pokryje vrstva pěny, jak se přiblíží k mé tváři.

Pak třeskne výstřel.

Tvor překvapeně hodí hlavou vzhůru. Kolem prosviští kulka a škrábne ho na zádech. Příšera zatne pařáty a má kůže i košile na ní se rozthnou.

Počet stran: 381 

 

Pozn. články z tohoto projektu pocházejí z roků 2012 - 2013, původně zde

Kniha osmnáctá - Syn pekel - Vlčí krev

 

Název: Syn pekel - Vlčí krev

Autor: Michaela Burdová

Díl: 1

Následující text by mohl obsahovat menší spoilery.

Příběh se odehrává ve Velwetii, temné zemi, kterou mimo jiné obývají i Synové pekel, alias vlkodlaci.

Celý příběh se točí především kolem vlkodlaka Nerana. Ten se pokouší získat bájné Étarlininy slzy, aby tak odčinil dávnou zradu. Musí se kvůli tomu, ale spojit s někým koho příšerně nenávidí.

Další důležitou postavou je Aragen a její smečka nazývaná Temnovlci. Temnovlci jsou silnější vlkodlaci a nezabije je ani stříbro.

Je to úžasně napsaný. Ta knížka se mi hrozně líbila. Ovšem ten konec... To bylo něco děsnýho, jako vážně. Já potřebuju pokračování. Míša to hold umí ukončit v nejnapínavější chvíli no...

Ovšem, taky mám pocit, že to tam je samý tajemství, který mě zajímá, především Neranovo. Vím co hledá, ale nevím proč, když už se konečně objeví naděje, že se něco dozvím, tak ono ne. To mě štvalo, ale to dělalo tu knížku napínavější a bez toho by to prostě nebylo ono.

Poprvé se na zadní straně oběvují ilustrace postav... Hele sakra proč je Neran tak sexy? :DD

Neran si myslí, že je chladnokrvnej zabiják (nebo alespoň mě to tak přišlo) a odmítá si připustit kolik lidskosti se v něm skrývá.

Liadel možná chvílema působí trochu nafoukaně, ale to oba dva, někdy možná dělá trochu chytrou, ale jinak mi přijde fajn.

A Aragen, možná je šílená, ale víte co? Já si ji z nějakýho důvodu oblíbila taky. Na nějaký straně 219, kde bylo vysvětleno co se vlastně stane při *blablabla* jsem měla smíšený pocity: z jedný strany jsem doufala, že *osoba* z toho vyvázne, ale zároveň mě mrzelo, že když *osoba* vyvázne, znamená to, že Aragenin plán nevyjde...

Ukázka: Otočil se. Ze stínu vystoupila paní Liadel, kápě jí ležela na ramenou a šaty šustily po podlaze. Jenže v Neranovi bublal vztek. V mžiku byl u ní a popadl ji pod krkem. Přirazil ji ke zdi a elfka zalapala po dechu. Vycenil vlčí tesáky.

"Chtěla jsi mě zabít," zavrčel. Liadel na něho zděšeně třeštila oči.

"N-ne," zasípala.

"Věděla jsi o tý nestvůře!"

"B-bála jsem se, že… bys mi nepomohl!"

Neran na ni rozzuřeně hleděl, prsty semknuté kolem jejího útlého hrdla, a uvažoval, zda jí má věřit. Vlastně nebylo nad čím přemýšlet - nevěřil jí. Jenže ji potřeboval.

Dívala se mu do očí a němě ho prosila, nemohla dýchat. Na okamžik se ho něco v jejím pohledu, něco, co se jí odráželo v těch neuvěřitelně modrých očích, dotklo. Pustil ji.

Počet stran: 253

Pozn. články z tohoto projektu pocházejí z roků 2012 - 2013, původně zde

Kniha sedmnáctá - Křídla

Název: Křídla

Autor: Aprilynne Pikeová

Díl: 1

Následující text by mohl obsahovat menší spoilery.

Laurel není jako její vrstevníci a nejn kvůli tomu, že ve svých patnácti jde porpvé do školy, protože do té doby ji máma učila doma.

Jí jen ovoce a zeleninu, pije jen vodu a Sprite, po ostatních věcech se jí dělá špatně.

Nesnáší těsné oblečení. V zimě jí nebývá moc zima.

Laurel nechce do školy, nelíbí se jí to množství lidí a hluk, ale její rodiče o tom, že by zase byla učená doma nechtějí ani slyšet.

Škola se, ale stává příjemnější, když se spřátelí s Davidem a jeho přáteli.

S Davidem se stanou nejlepšími přáteli, ale nikdy by je nenapadlo, kolik toho svoji prožijí.

Ta knížka mě chytla už od začátku. Přišlo mi, že byla narozdíl od věcí co jsem doteď četla, to bylo takový lehký, či jak to říct. Úžasně se mi to četlo a i děj mě zaujal.

Ale jednu věc musím vystknout, pořád mi nedocházelo, že Laurel je vlastně 15, pořád mi přišla o dost mladší.

A ten konec byl hrozně hefkej i když chvílema jsem měla starch, aby //SPOILER PĚKNĚ PROSÍM// vztahy mezi Laurel, Davidem a Tamanim nebyli pak jak v Twillight, protože mi přišlo, že Laurel nějak neví, kterýho chce, což mě na ní děsně štvalo. V jednu chvíli to vypadalo, že chce Davida a nakonec zas, že chce Tamaniho.

Počet stran: 290

Pozn. články z tohoto projektu pocházejí z roků 2012 - 2013, původně zde

Kniha šestnáctá - Mediátor - V pasti

 

Název: Mediátor - V pasti

Autor: Meg Cabotová

Díl: 5

Následující text by mohl obsahovat menší spoilery.

Od toho dne, kdy jí Jesse políbil se chová odtažitě. Suzannah to trápí, vždyť si myslela, že ji miluje, ale očividně tomu tak není.

K tomu všemu postava z jejích nočních můr, které jí starší již dlouhou dobu se najednou objevuje v její škole a dělá, jako by se nic nestalo. K tomu všemu stále tvrdí, že toho ví o Mediátorech víc a že Suze netuší čeho všeho je schopná. Jenže jde mu opravdu jen o to vysvětlit jí co všechno dokáže či snad i o něco jiného...?

Navíc ani zde neni nouze o ducha, který se potřebuje dostat tam kam patří, i když je pravda, že o toho se nikdo nijak zvlášť nestará.

Nevim, jestli byl úžasnější tenhle díl nebo ten předchozí, v každym případě prostě dokonalej. A zas tak nádherně romantickej! ( :D) Já fakt netušim od kdy z toho tak vyšiluju, ale tak co no...

Celkem mě překbvapil ten konec, to mě překvapilo, tedy abych byla přesně to se CeeCee.

Nevím co víc říct, protože myslím, že nikoho by nebavilo poslouchat pořád dokola, jak je ta knížka dokonala. Nebo, jak je dokonalej Jesse (stačí, že to poslouchá kamarádka, Toni jesi to čteš, tak tě obdivuju, za to, žes mě neposlala do háje ;** :DDD).

Počet stran: 180

Pozn. články z tohoto projektu pocházejí z roků 2012 - 2013, původně zde

Kniha patnáctá - Mediátor - Temná je noc

 

Jen bych předem ráda podotkla, že pokud by tu knížku chtěl někdo číst a chtěl by to opravdu bez spoilerů, tak tohle ať možná raději nečte, protože mám pocit, že se spoilerům moc nevyhnu...

 

Název: Mediátor - Temná je noc

Autor: Meg Cabotová

Díl: 4

Susannah si "odpykává" letní brigádu v jednom hotelu, kde také pozná Jacka, který, jak se ukáže, je dalším mediátorem. Ten ovšem nemá tušení co má dělat a Susannah mu musí vysvětlit co je jejich úkolem.

Navíc její nevlastní otec Andy s nevlastním bratrem Bradem, se dali do stavby bazénu (nebo tak něčeho to neni zas tak podstatný :D), což znamená, že musí vykopat nějakou jámu bo co. (Okej, todle zní pitomě, ale tak.... :DD)

A právě tohle kopání přivede další dva duchy.

Probudit se s nožem, přitisknutý ke krku, který vám tam tiskne duch ženy, která umřela před více než sto lety není zrovna příjemný zážitek a právě tohle se stane Susannah.

K tomu všemu zmizí Jesse. Susannah se domnívá, že už prostě vyřešil to co ho drželo na zemi. Ale je tomu opravdu tak?

Pak je tu Paul, kluk kterej o Susannah očividně jeví doopravdovej zájem a nedokáže pochopit odmítnuí.

Tohle ale zdaleka není vše, jenže vážně už nechci víc spoilerovat...

Tohle byl prostě zatim nejdokonalejší díl z té série co jsem četla. Je prostě dokonale dokonalej! A taká ndherně romantickej :'333 Tady je prostě vidět, že láska nezná hranice a je vám jedno, jestli ten, do koho se zamilujete je člověk nebo duch a že uděláte všechno pro jeho záchranu.

Prostě překrásně dokonalý. A ten konec, uuuh :33333333

Lidi já vážně nejsem člověk, co by nějak často vyšiloval nad tim, jak je nějaká knížka nebo třeba i film úžasně romantickej, jak je t hezký a tak. Ne, ale tahle knížka mě prostě nenechala spát. Protože tady mě to fakt bralo. Stačí se podivat na ty moje výlevy (a spoilery no... :D) na FB a pochopíte... :D

Ukázka: S mediátorama se to má tak: maj devět životů, stejně jako kočky.

Myslím to smrťácky vážně. Nevěřili byste tomu, kdybych vám řekla, kolikrát už mě někdo srazil k zemi, vláčel, strkal, kopal, mlátil, škrábal, třískal mě do palice, držel pod vodou, zastřelil - jo a eště shodil ze střechy.

A zaklepala jsem snad bačkorama? Utrpěla jsem nějaký vážný zranění?

Ne. Dost často jsem mívala něco zlomenýho. A taky šrámy a jizvy.

Ale pravda je, že ten, kdo - nebo co - nás mediátory stvořil, nás vybavil jednou přirozenou zbraní, se kterou jsme měli v boji proti zlejm duším aspoň ňákou šanci. Bohužel to není nadlidská síla, což by bejvalo bylo mnohem praktičtější. To, co máme já a otec Dom - a teď k nám musím počítat i Jacka, i když ten asi zatím neměl možnost si něco podobnýho vyzkoušet - navíc oproti jinejm lidem, je skrytá schopnost snášet všechny ty rány, který na naše nebohý mediátorský šišky dopadnou.

Což byl zřejmě taky důvod, proč ten pád, kterej mě měl zlikvidovat, nezafungoval tak, jak měl. To teda ani náhodou.

Počet stran: 215

 

Pozn. články z tohoto projektu pocházejí z roků 2012 - 2013, původně zde

Kniha čtrnáctá - Mediátor - Andělé smrti

 

Název: Mediátor - Andělé smrti

Autor: Meg Cabotová

Díl: 3

V třetím díle duchařské série se Susannah musí vypořádat s duchy čtyř maturantů, kteří zahynuli při dopravní nehodě. Všichni čtyři sletěli po srážce s jiným autem do Pasifiku.

Andělé, jak jim bylo přezdíváno, díky jejich kráse, inteligentnosti, oblíbenosti a podobných věcech, jsou rozzuření a chtějí zavraždit řidiče, který řídil protijedoucí auto a jakýmsi zázrakem se mu nic nestalo.

Tímto řidičem je čirou náhodou spolužák Susannah, Michael Meduci, jehož sestra se před nějakou dobou, pod vlivem alkoholu, skoro utopila v bazénu na nějaké párty a doteď leží v komátu.

Sussanah se ho snaží ochránit a uklidnit Anděly, aby je touha po jeho zavraždění přešla.
S tím jí samozřejmě pomáha Otec Dominik, kněz a zároveň ředitel školy, jež Susannah a Michael navštěvují, ale především další mediátor a Jessie, duch, který byl zavražděn v pokoji Susannah a teď tam s ní tak nějak žije.

Jenže může se jim podařit zastavit 4 mrtvé duchy s velkou silou? A je všechno, co se nehody týče, opravdu tak jak se to zdá být?
K tomu všemu je u Susannah zrovna Gina, její NewYorská kámoška, která přijela na jarní prázdniny. Ta samozřejmě pořádně o mediátorství nic neví, ale tuší, protože ona byla se Susannah u věštkyně, která Sussanah oznámila, že je mediátor (né že by to předtím nevěděla, věděla, jen nevěděla, jak se tomu říká...). Gina se ovšem nakonec stane velkou pomocí, když bude Susannah potřebovat krýt.

Musím říct, že ta knížka byla, jako všechny ostatní díly, úžasná. Včera jsem se od ní prostě nemohla odtrhnoout, protože, zvlášť ke konci, jsem opravdu chtěla vědět, jak to všechno je. Na povrch vyplívají věci, které mě ani ve snu nenapadli. U konce jsem se trochu lekla toho co Susannah vyvedla, naštěstí to, ale přeci jen dopadlo dobře ^^

Ukázka:Otec Dominik, kterej ho se zaujetím pozoroval, zabručel: "To byl vynikající nápad, poslat ho napřed. Vynikající."

Pokrčila jsem ramenama. "Asi jo."

Moje zklamání nad tím, že mi vyklouzla z ruky příležitost k pořádný rvačce, bylo asi očividný, protože otec D. najednou odtrhnul oči od skupinky kolem táboráčku a zašklebil se na mě.

"S Jesseho přispěním z tebe snad přece jen uděláme mediátora," zamnul si ruce.

Kdyby jen tušil, s kolika duchama jsem si poradila dávno předtím, než jsem tyhle dva potkala, pomyslela jsem si neuctivě. Ale nahlas jsem neřekla nic.

Otec Dominik tiše sondoval: "A jak se baví tvoje kamarádka Gina, když jsi dnes večer pryč?"

"No," vyhrkla jsem překvapeně, "baví se tím, že mě kreje."

Otec Dominik zdvihl obočí - a hlas - v překvapeným nesouhlasu: "Kryje tě? Copak tví rodiče nevědí, že jsi tady?"

"Ale otče," zarazila jsem ho sarkasticky, "to jsem podle vás měla mamce vykládat, že vyrážím na Big Sur, abych hodila řeč se čtyřma duchama? Kde to žijete?"

Zatvářil se ustaraně. Jako kněz se samozřejmě nemoh stavět pozitivně k podvádění, zvlášť když šlo o podvádění rodičů, který jeho náboženství učilo ctít a poslouchat. Ale já mám pocit, že pokud by Bůh fakt chtěl, abych dodržovala tohle přikázání, tak ze mě teda neměl dělat mediátora. Tyhlety dvě věci se mezi sebou dost nesnášej, to je vám snad jasný, ne?

Počet stran: 199

Pozn. články z tohoto projektu pocházejí z roků 2012 - 2013, původně zde

Kniha třináctá - Mediátor - Devátá stezka

Třináctá knížka, boží to číslo :3 Ovšem přijde mi, že je těch knížek děsně smálo...

Název: Mediátor - Devátá stezka

Autor: Meg Cabotová

Díl: 2

Anotace: Duchové neexistují. Kdo by na ně věřil? jen děti a blázni...

Šestnáctiletá středoškolačka Susannah Simonová sice viděla svého prvního ducha, když jí byly dva roky, ale teď už není ani dítě, ani blázen. Přesto se ale její svět hemží nešťastnými zbloudilými dušemi, které potřebují pomoc, aby se dostaly tam, kam jim je souzeno odejít. A pomáhat jim je právě úkolem mediátorů, lidí, kteří mají vzácnou schopnost vidět a hovořit se zesnulými. Navenek je ovšem Suze normální šestnástiletá středoškolačka, která touží po docela obyčejných věcech: aby byla ve škole oblíbená, aby kvůli ní nemusela maminka brečet do polštáře, aby ji konečně někdo políbil. Zdá se, že řízek Tad Beaumont, se kterým se Suze seznámí na večírku, by mohl být žhavým kandidátem na roli učitele líbání. Jenže vzápětí se v Suzeině ložnici objeví zoufalá mrtvá žena, která potřebuje doručit podivné poselství jeho otci. A když Suzeina přítelkyně Cee Cee zkusí doytčného "projet" internetovým vyhledavačem, zjistí, že bohatý podnikatel Beaumont měl podezřele dobré důvody přát si smrt několika lidí, kteří v minulosti beze stopy zmizeli... Tadova otce ovšem Suzeina schopnost komunikovat se zesnulými fascinuje a zdá se, že se při touze navázat kontakty se svými oběťmi nezastaví před ničím...

Ukázka: "Myslím to vážně," varovala jsem ho důrazně. Ruka mi vklouzla do kabely a sevřela se kolem obalu spreje. "Jestli mi chcete něco udělat, pane Beaumonte, budete toho litovat. Nejsem taková, za jakou mě máte."

Když to pan Beaumont uslyšel, zesmutněl ještě víc. Pak si znova povzdechl: "To nejsem ani já."

"To ne," souhlasila jsem. Svírala jsem sprej v prstech a pokoušela se z něj v tašce sundat takovej ten ochranej plastovej klobouček. "Vy myslíte, že jsem jen pitomá malá holka, kterou váš syn přived domů na večeři. Ale nejsem."

"Samozřejmě, že nejsi," přitakal pan Beaumont. "Bylo to tak zajímavé, když jsme si spolu včera povídali. Ty mluvíš s mrtvými, no, a já..."

Podezřívavě jsem na něj zamžourala: "A vy jako co?"

"Já," opakoval rozpačitě, "já z nich ty mrtvoly dělám."

Počet stran: 197

***

Tentokrát jsem po knížce už nesáhla jen kvůli autorce, ne tentokrát už kvůli samotný tý sérii. Stejně, jako první díl i druhej byl boží. I když první byl možná trochu víc boží... :D

Nevim proč, ale hrozně sem si zamilovala Jesse, ale to už v prnim dílu no... Omg, proč ten debil musí bejt mrtvej? D: Poč sakra nemůže ožít? D: Jestli do konce série nějak neožije tak myslim, že na to napíšu FF kde bude živej 8D Jojo, sem génius, já vim, když už nebude žít v oficální verzi, tak aspoň v tý mý jo... :D

 

Pozn. články z tohoto projektu pocházejí z roků 2012 - 2013, původně zde