Jak jsem odmaturovala

Na psaní tohohle článku jsem se těšila jak malé dítě na Ježíška. Konečně jsem si totiž zase mohla sednout a jít psát. Nebo si číst, koukat na seriál, jít do kina, pozvat kamarádku na kafe – můžu dělat prakticky cokoliv bez výčitek, můžu myslet na jiné věci než na to, že se musím učit a že první kámen Karlova mostu byl položen 9. 7. 1357 v 5:31 a že buddhismus se po Buddhově smrti rozdělil na hínájánu a mahájánu.

Jo, odmaturovala jsem. Úspěšně. Po tom měsíci, kdy jsem už skoro nikam nechodila a většinu čase se učila nebo se o to aspoň pokoušela, se mi fakt neuvěřitelným způsobem ulevilo, že už to je za mnou.

Maturita pro mě byla velká neznámá, a tak jsem si už na podzim řekla, že až to budu mít za sebou, sepíšu článek o všem, co byste měli vědět. Předem říkám, že to bude dlouhé, hodně dlouhé - provedu vás svou zkušeností s maturitou totiž fakt podrobně. Pokusila jsem se ale text rozdělit a zvýraznit základní body, abyste si v něm mohli snáze najít, to co potřebujete a co vás zajímá nejvíce.

Veganství - co to je a proč to někomu stojí za to?

S veganstvím jako by se v poslední době roztrhl pytel, všude samé vtipy a narážky, obchody rozšiřují své nabídky veganského sortimentu a vznikají nová a nová bistra s touto stravou. Jestli jste o něm tedy doteď neslyšeli, pak trochu nechápu, kde žijete. Každopádně, jak jsem naznačila, vegani často kvůli svému jídelníčku čelí urážkám, posměchu a hlavně hloupým otázkám a přestože toho bylo na tohle téma napsáno už hodně, nemůžu si pomoct a chci přispět i svou troškou do mlýna.

Kterak jsem k času a motivaci přišla

Už dlouho předlouho jsem si uvědomovala, že mám hrozný problém s prokrastinací a především s organizací času. Často jsem měla pocit, že musím pořád něco dělat, že nic nestíhám a že nemám absolutně žádný čas na věci, které bych chtěla dělat. Zároveň jsem věděla, že kdybych si svůj volný čas dokázala nějak zorganizovat, šlo by to po všech stránkách mnohem lépe. Hodně dlouho jsem se ale k ničemu neměla, protože jsem pořádně netušila, jak na to a navíc jsem byla neustále moc vyčerpaná a líná na to, abych se tím nějak zabývala. Jak vám ale nejspíš došlo, když tohle píšu, jednou jsem si řekla dost a rozhodla se začít něco dělat.

Facebook za nic nemůže

Poslední dobou ze svého okolí více a více pozoruju, jak spousta lidí neskutečně žije facebookem. No dobře, hádám, že žití touhle sociální síti asi není žádná novinka, ale nějak jsem měla za to, že už to lidi zas tak nějako přešlo, ale jak to pozoruju, tak asi ne. Je jedno, jestli jde o lidi, kteří jsou udělaní z toho, že mají šedesát devět lajků na profilovce anebo naopak o ty, co hrozně hrdě prohlašují, že si zrušili facebook a je jim bez něho mnohem líp, jsou šťastnější či třeba o ty, co facebook viní ze všeho možného i nemožného. Asi žádnou z těch skupin úplně nechápu.

Typický coming out, aneb "Mami, tati, jsem lesba."

Nejprve bychom si asi pro jistotu měli vysvětlit, co to ten coming out vlastně je. Předpokládám sice, že většina z vás ví, ale znáte to – náhoda je vůl a googlování je, pro některé, věcí strašně náročnou.

Pojem coming out se dělí na vnější a vnitřní. Vnější vlastně znamená, že člověk někomu něco přizná, vyjde s něčím na povrch, s něčím co do té doby pečlivě tajil. Vnitřní je to, že se dotyčný jedinec s oním faktem sám vyrovnává a učí se ho akceptovat. Nejtypičtější použití tohoto výrazu je tedy asi při uvědomování si a oznamování jiným, že je člověk jinak než heterosexuálně orientovaný. Ovšem, samozřejmě to lze použít i při odhalení veřejnosti jiných věcí.

Můj článek ovšem bude pojednávat právě o coming outu nehetero lidí.

Existují v dnešním světě originální lidé?

Dnešní svět netřeba popisovat, tedy pokud tohle nebudete číst až za několik let, jakože pravděpodobně nebudete.

Netoužím tenhle článek věnovat kritice na dnešní svět, společnost, lidstvo, z pohledu, v tomto ohledu pesimistického, dítěte, co samo není jiné než ostatní a nedokáže nic změnit.

Existují v dnešním světě originální lidé? To je otázka, která mi posledních pár dní nedá pokoj. Nedávno jsem totiž četla názor, už bohužel nevím čí, že originalita již neexistuje, protože jen když o sobě člověk prohlásí, že je originální, originální není. A něco na tom je, to bez debat.

O existenci, životě a smrti

Není to tak dlouho, co mi byl položen dotaz, kvůli tomu, že jsem řekla, že nevěřím na reinkarnaci, jak můžu žít s tím, že pak najednou prostě umřu a už nic nebude.

Zanedlouho poté, v jedné knize bylo zmíněno, že lidé na Boha a posmrtný život věří často proto, že chtějí věřit, že je uklidňuje myšlenka, že po smrti něco následuje.

A já se ptám. Jsem jediná, koho představa toho, že po smrti následuje třeba nějaký nekonečný posmrtný život, děsí?

Plno lidí se bojí smrti, plno lidí by chtělo být nesmrtelných a já je nechápu. Neumím si představit, že bych tu měla být navždycky, dobrá zajím mě, jak bude vypadat svět třeba za sto let, tedy pokud tu stále bude, ale stejně. Naopak, tak nějak mě uklidňuje fakt, že to jednou skončí, že to může kdykoliv skončit a i to nejhorší co mě potká, nevydrží navždy.

Život je jako houpačka – jednou jsme nahoře a jednou dole

Nevím jak začít. Nesnáším začátky. Začátky jsou většinou těžké a to je nejspíš dobře. Představte si třeba hotel. Kdyby byly začátky při budování úspěšného hotelu lehké, mohl by hotel začít budovat každý a hotelů by bylo spoustu, takže by se vlastně i zmenšila šance, že právě jejich hotel bude využit, z čehož by vyplývalo, že by ty hotely vlastně byly naprosto zbytečné, výdaje na ně by byly větší než zisk a hodně by se na tom i prodělalo. Ale začátky lehké nejsou a tak je hotelů tak akorát, aby byly využívané.