Název: Jsem roztříštěná
Autor: Tahereh Mafi
Díl: 1
Počet stran: 288
Nakladatelství: CooBoo
Následující text by mohl obsahovat menší spoilery.
Její dotek dokáže zabít.
Její dotek dokáže zabít.
Julliet je už skoro rok zavřená v malé cele. Přesně 264 dní, neviděla živou bytost. Všichni jí nenáviděli a opovrhovali jí.
Všechno se, ale začne měnit, když jí do cely přidají spoluvězně.
Za chvíli, již není vězněná v malé cele, ale v luxusním sídlu Obnovy.
Obnova s ní má plány, které se Julliet, ale nelíbí.
Prvních
pár kapitol, mě strhlo do sebe a doopravdy jsem měla problém knihu
odložit. Potom to, ale postupně upadalo a vetšina knihy mě zas tak moc
nebavila. Doopravdy bavit, mě to zas začalo, asi až někdy po 220.
straně.
Četla jsem jeden názor, že
tuhle knihu by si měl přečíst asi každý. Zdálo se mi, že na knihu byly
jen samé dobré ohlasy. Hodně jsem toho od ní čekala. A proto mě porměrně
dost zklamala.
Přišlo mi divné, že
rodiče Julliet tak moc nesnášeli. Dobře, možná dokáže zabíjet pouhým
dotykem, ale ona za to nemůže a navíc, je to jejich dcera. Čekala bych,
že to bude právě matka a otec, kteří ji budou bervomocí chránit, ale oni
jí místo toho nenáviděli. Myslím, že její matka neměla moc mateřského
citu...
Julliet a Adam. Nevím co si o
nich myslet, fakt že ne. Ani k jednomu jsem si nevytvořila nějaký vztah.
Snad ani chvíli mi jich nebylo líto. Ani jednou se mi při čtení nehnaly
slzy do očí, i když tam byla minimálně jedna část, při které bych u
jiných knih, jak se znám, brečela. Protože upřímně, mám pocit, že mě
rozbrečí už skoro cokoliv. Tady ne. Tady mi to bylo jedno.
K
tomu všemu, jsem v celé knize nezaznamenala snad žádnou jinou ženu,
kromě Julliet. Tím myslím, že se tam nevyskytla nějak zvlášť, aby tam
doopravdy byla a sehrála nějakou, třeba i menší roly, zmíněná tam možná
někde nějaká byla, ale to bylo tak vše. Navíc celkově se v příběhu
opakovali především 3 postavy - Julliet, Adam, Warner + později ještě
trochu James a Kenji.
Ani nevím, zdali
si budu pořizovat další díly, ale hádám že jo, přeci jen bych chtěla
vědět, jak to dopadne, ale určitě jsou knihy, které budou mít přednost.
No, budu doufat, že další díl bude lepší...
Ukázka: Ráno voní deštěm.
Místností
prostupuje pach mokrého kamene a zorané hlíny;vzduch je vlhký a zemitý.
Zhluboka se nadechnu, po špičkách přejdu k oknu a přitisknu nos na
studený povrch. Cítím, jak se sklo mým dechem zamlžuje. Zavřu oči a
poslouchám jemné pleskání ve větru. Kapky deště mi připomínají, že mraky
mají srdce.
Že ho mám i já.
Vždycky uvažuju nad kapkami deště.
Přemýšlím,
jak padají dolů, zakopávají o svá vlastní chodidla, lámou si nohy, a
když se řinou z oblohy ke svému nejistému konci, zapomínají si padáky.
Jako by si někdo nad zemí vyprazdňoval kapsy a nezajímal se o to, kam
jejich obsah vypadne, nezajímal se o to, že se dešťové kapky při dopadu
na zem protrhnou, že se při dopadu na podlahu roztříští, že lidé
proklínají dny, kdy se kapky opováží zaťukat na jejich dveře.
Jsem kapka deště.
Moji rodiče mě vyhodili ze svých kapes a nechali mě vypařit se na betonové podlaze.
Pozn. články z tohoto projektu pocházejí z roků 2012 - 2013, původně zde
Napiš první komentář
Okomentovat