Nevím jak začít. Nesnáším začátky. Začátky jsou většinou těžké a to je nejspíš dobře. Představte si třeba hotel. Kdyby byly začátky při budování úspěšného hotelu lehké, mohl by hotel začít budovat každý a hotelů by bylo spoustu, takže by se vlastně i zmenšila šance, že právě jejich hotel bude využit, z čehož by vyplývalo, že by ty hotely vlastně byly naprosto zbytečné, výdaje na ně by byly větší než zisk a hodně by se na tom i prodělalo. Ale začátky lehké nejsou a tak je hotelů tak akorát, aby byly využívané.
Jiné je to ale s věcmi, které začnou sami od sebe a lidé s nimi nic nenadělají. Mluvím tak především o citech. Můžeme se snažit potlačit naše city, ale těžko se jich zbavíme. Úžasný příklad je třeba taková láska. Nemůžeme ovlivnit, jestli a do koho se zamilujeme, prostě se to stane a mnohdy ani my sami nechápeme, proč milujeme zrovna onoho člověka. Dobře, můžeme se snažit potlačit naše city, můžeme se tvářit, že toho člověka nemilujeme, můžeme předstírat, že milujeme někoho jiného, ale ve skutečnosti vždycky budeme onoho člověka milovat a nebude nám zbývat nic, než jen čekat, než se zase odmilujeme.
Láska je zajímavá věc. Láska se mi pojí s bolestí. Láska i bolest nás dokážou změnit. Mám dojem, že nemůže existovat láska bez bolesti, protože život je jako houpačka - jednou jsme nahoře a jednou dole a tak nemůže existovat ani čistě šťastná láska, protože vždycky se v ní objeví něco, co nám ublíží - žárlivost, strach, že o milovaného člověka přijdeme, pocit, že jsme pro svou lásku nepodstatní, či prostě, že nás náš vysněný partner nemiluje a určitě jsou i další věci.
Tak si říkám, jestli je horší, když nás ten, koho milujeme, nemiluje, anebo když nás miluje, ale přesto víme, že z nějakého důvodu nikdy nebudeme spolu. Což mě, přivádí k další myšlence. K čemu je vlastně milovat někoho, kdo naše city neopětuje anebo opětuje, ale přesto s ním nikdy nebudeme?
Láska dokáže ublížit, stejně jako nás dokáže udělat šťastnými. Řekla jsem, že život je jako houpačka, pravdou je, že taková je i samotná láska, nebo alespoň pro mě.
Je celkem ironie, že někdy naše neštěstí plyne právě z toho, že dostaneme to, po čem toužíme. Nevím proč, ale chtěla jsem lásku, chtěla jsem někoho milovat. A miluju. Neříkám, že mi to vadí. Jen prostě, jak jsem tak nějak získala, co jsem chtěla, už nechápu, proč jsem to vlastně chtěla. Ne kvůli člověku, kterého miluju, protože mám pocit, že nikoho lepšího bych ani milovat nemohla, ale asi proto, že bych ten úžasnej pocit, když mi třeba řekne, že mě miluje nebo prostě něco takového, to štěstí s láskou spojené, obětovala pro to, abych se úplně vyhnula té bolesti, která z toho plyne. Myslím, že často tu bolest nezpůsobuje ani tak člověk, kterého milujeme, ale láska samotná, nebo tak to je alespoň u mě. Proč? Protože mě mučí pocit, že pro toho člověka nejsem ani trochu podstatná, že mě nepotřebuje, že jsem pro něj tak lehce nahraditelná, k čemuž se pak ještě přidává to, že si připadám blbě, když vezmu v úvahu, jak moc toho člověka potřebuju já a jak moc je pro mě nenahraditelný. Dřív, vlastně ještě předtím než jsem se do toho člověka doopravdy zamilovala, nebo si to alespoň skutečně uvědomila, jsem hrozně žárlila. Žárlila jsem snad na každého, s kým se onen člověk bavil a šíleně mě to ničilo, už jen proto, že jsem si kvůli tomu i připadala hrozně blbě, nesnášela jsem to, ale nemohla jsem si pomoc. Teď už nějakou tu dobu nežárlím, prostě jsem přestala. Chvíli tu žárlivost ani nic nenahradilo a já byla vážně ráda. Jenže to samozřejmě nevydrželo. Teď to všechno tak nějak prohlubuje ten můj pocit bezcennosti. Někdo by možná řekl, že pořád žárlím, jen si to odmítám přiznat, ale já vím, že nežárlím.
Nikdy jsem nechtěla být dokonalá, a pokud ano, nevzpomínám si na to. Snad nikdy jsem si nemyslela, že jsem hezká nebo tak něco, ale nikdy mi to nevadilo tak moc, jako právě teď. Ani má povaha mi nikdy tak moc nevadila, ale teď ano. Změnilo se to a já bych chtěla být dokonalá, kvůli tomu člověku, kterého miluju. Vím, že nikdo není dokonalý a jsou to právě naše nedokonalosti, které nás dělají jedinečnými a že bez nich bychom to nebyli my. Až na jednoho člověka. Protože tu vlastně je jeden člověk, který pro mě je dokonalej, na kterém bych nic nezměnila, ani kdybych mohla, onen člověk, kterého miluju. A proto bych asi chtěla být dokonalá, chtěla bych se tomu člověku přiblížit. Protože upřímně, vůbec netuším, proč se se mnou vůbec baví a už vůbec netuším, proč mě miluje.
Jo, miluje mě (tedy pokud mi ve skutečnosti akorát nelže a já mu naivně věřím), asi bych měla být šťastná. A taky, že jsem. Tedy víceméně. Já nevěřím, že někdo může být dlouhodobě, bez jediného výkyvu - zhoupnutí na houpačce, šťastný. Takže tím chci říct, že jsem šťastná. Jsem, ale i tak se nadále houpu na té houpačce a mívám chvíle, kdy mi je na nic a necítím se šťastná.
Problém štěstí je podle mě právě ten, že si lidé myslí, že dokud nejsou úplně a neustále šťastní, nemají šťastný život. Domnívají se, že šťastný život spočívá v tom, že jsou šťatsní pořád a nemají žádný den "blbec". Ale já tvrdím, že to tak není, zdali žijeme šťastně nebo ne se měří podle toho, zdali v našem životě převládají šťastné nebo nešťastné dny.
A až do naší smrti se nedá říci, zdali jsme žili nebo nežili šťastný život a nemůže to říct nikdo jiný, než my sami. Jen my můžeme na konci říct, zdali byl náš život šťastný či nikoliv.
Možná si teď říkáte, že většinu z toho co jsem napsala, bych měla spíš říct tomu mému milovanému člověku, ale já nechci. Víte, já to beru takhle: články na internetu si každý může a nemusí přečíst, záleží na tom, jestli chce a tak vím, že když bude chtít, přečte si to a já tedy budu vědět, že to četla, protože sama od sebe chtěla a né jen proto, že jsem jí to poslala.
Mám pocit, že jsem chtěla říct ještě něco, problém je v tom, že nevím co. Možná si vzpomenu. Vzpomenu si, až tohle bude zveřejněné a já už na tom nic velkého nezměním…
Napiš první komentář
Okomentovat