Není to tak dlouho, co mi byl položen dotaz, kvůli tomu, že jsem
řekla, že nevěřím na reinkarnaci, jak můžu žít s tím, že pak najednou
prostě umřu a už nic nebude.
Zanedlouho poté, v jedné knize bylo zmíněno, že lidé na Boha a posmrtný život věří často proto, že chtějí věřit, že je uklidňuje myšlenka, že po smrti něco následuje.
A já se ptám. Jsem jediná, koho představa toho, že po smrti následuje třeba nějaký nekonečný posmrtný život, děsí?
Plno lidí se bojí smrti, plno lidí by chtělo být nesmrtelných a já je nechápu. Neumím si představit, že bych tu měla být navždycky, dobrá zajím mě, jak bude vypadat svět třeba za sto let, tedy pokud tu stále bude, ale stejně. Naopak, tak nějak mě uklidňuje fakt, že to jednou skončí, že to může kdykoliv skončit a i to nejhorší co mě potká, nevydrží navždy.
Co se té nesmrtelnosti týče, už nevím, kde jsem to četla, kdo to řekl, ale úžasně to vystihuje věta "Lidé by chtěli být nesmrtelní, ale pak nevědí co dělat, když v neděli odpoledne prší." A je to pravda.
V reinkarnaci nevěřím z jednoho prostého důvodu. Jak bych se po smrti mohla převtělit do někoho/něčeho jiného? Co mě vlastně dělá mnou? Já myslím, že to není jen o tom, jaká jsem, ale i o mých vzpomínkách, myšlenkách, činech, radostech, trápeních… A nechce se mi věřit, že to vše by se převtělilo spolu se mnou. Vždyť jak bych pak asi mohla žít třeba jako nějaké zvíře, když bych věděla, že dříve jsem byla člověkem?
O životě i existenci v poslední době přemýšlím víc než kdy dřív, tak nějak se o tom všem víc zamýšlím a asi jsem za to i ráda.
Vznik světa, vesmíru, (ne)existence Boha… Věci, na které neznáme odpověď a asi ji nikdy nepoznáme.
Jak sakra vznikl vesmír? Věc, která mi vrtá hlavou ze všech nejvíc. I kdyby vesmír vznikl z něčeho, co vzniklo z něčeho jiného a tak furt dokola, nakonec se musíme dostat k tomu, že vzniklo něco z ničeho. Ale jak mohlo vzniknout něco z ničeho? A hlavně, vždyť i to nic musí být logicky něco… Navíc, jak může být vesmír nekonečný? Dokážu si představit, že čísla nikde nekončí, ani nezačínají, ale vesmír? Ne to skutečně nedovedu.
Vlastně, já sama si ani nedovedu představit, jak se mohlo, vyvinout třeba i lidstvo, jak se mohlo vyvinout to všechno, co dneska máme. Už od té doby co v dějáku probíráme nějaké ty starověké státy a města, vrtá mi hlavou, jak to tehdy vlastně bylo. To někam prostě přišli a řekli, že tady založí stát/město? To asi ne. Zajímá mě, jak to bylo, je, bude… Ale pochybuji, že se to dozvím.
Vznik světa, země a hádám, že i vesmíru je objasňován různými teoriemi, za nejpravděpodobnější se nejspíš považují ty vědecké a já si tak říkám proč? Proč už lidstvo nevěří v žádné nadpřirozeno, v nic co nelze vědecky dokázat? Není to přeci jen škoda?
Osobně zastávám názor, že lidstvo jde do kytek, že se samo řítí do záhuby, že už tu dlouho nebude, hledí jen na sebe a nezajímá je, jaký svět budou mít jejich děti… Ovšem neříkám tím, že jsou takoví všichni! Jenže to špatné hold často bývá výraznější než to dobré...
Možná si teď řekněte, že všechno vidím moc černě, že jsem pesimistka, že o tom nic nevím, že nemám pravdu a já to všechno budu bez problému akceptovat. Protože neříkám, že to všechno takhle je. Ne. Já se vám jen snažím ukázat svět, mýma očima. Očima praštěný, natvrdlý, nevzdělaný, možná trochu pesimistický čtrnáctiletý holky, která má hlavu plnou otázek a žádných odpovědí…
A já se ptám. Jsem jediná, koho představa toho, že po smrti následuje třeba nějaký nekonečný posmrtný život, děsí?
Plno lidí se bojí smrti, plno lidí by chtělo být nesmrtelných a já je nechápu. Neumím si představit, že bych tu měla být navždycky, dobrá zajím mě, jak bude vypadat svět třeba za sto let, tedy pokud tu stále bude, ale stejně. Naopak, tak nějak mě uklidňuje fakt, že to jednou skončí, že to může kdykoliv skončit a i to nejhorší co mě potká, nevydrží navždy.
Co se té nesmrtelnosti týče, už nevím, kde jsem to četla, kdo to řekl, ale úžasně to vystihuje věta "Lidé by chtěli být nesmrtelní, ale pak nevědí co dělat, když v neděli odpoledne prší." A je to pravda.
V reinkarnaci nevěřím z jednoho prostého důvodu. Jak bych se po smrti mohla převtělit do někoho/něčeho jiného? Co mě vlastně dělá mnou? Já myslím, že to není jen o tom, jaká jsem, ale i o mých vzpomínkách, myšlenkách, činech, radostech, trápeních… A nechce se mi věřit, že to vše by se převtělilo spolu se mnou. Vždyť jak bych pak asi mohla žít třeba jako nějaké zvíře, když bych věděla, že dříve jsem byla člověkem?
O životě i existenci v poslední době přemýšlím víc než kdy dřív, tak nějak se o tom všem víc zamýšlím a asi jsem za to i ráda.
Vznik světa, vesmíru, (ne)existence Boha… Věci, na které neznáme odpověď a asi ji nikdy nepoznáme.
Jak sakra vznikl vesmír? Věc, která mi vrtá hlavou ze všech nejvíc. I kdyby vesmír vznikl z něčeho, co vzniklo z něčeho jiného a tak furt dokola, nakonec se musíme dostat k tomu, že vzniklo něco z ničeho. Ale jak mohlo vzniknout něco z ničeho? A hlavně, vždyť i to nic musí být logicky něco… Navíc, jak může být vesmír nekonečný? Dokážu si představit, že čísla nikde nekončí, ani nezačínají, ale vesmír? Ne to skutečně nedovedu.
Vlastně, já sama si ani nedovedu představit, jak se mohlo, vyvinout třeba i lidstvo, jak se mohlo vyvinout to všechno, co dneska máme. Už od té doby co v dějáku probíráme nějaké ty starověké státy a města, vrtá mi hlavou, jak to tehdy vlastně bylo. To někam prostě přišli a řekli, že tady založí stát/město? To asi ne. Zajímá mě, jak to bylo, je, bude… Ale pochybuji, že se to dozvím.
Vznik světa, země a hádám, že i vesmíru je objasňován různými teoriemi, za nejpravděpodobnější se nejspíš považují ty vědecké a já si tak říkám proč? Proč už lidstvo nevěří v žádné nadpřirozeno, v nic co nelze vědecky dokázat? Není to přeci jen škoda?
Osobně zastávám názor, že lidstvo jde do kytek, že se samo řítí do záhuby, že už tu dlouho nebude, hledí jen na sebe a nezajímá je, jaký svět budou mít jejich děti… Ovšem neříkám tím, že jsou takoví všichni! Jenže to špatné hold často bývá výraznější než to dobré...
Možná si teď řekněte, že všechno vidím moc černě, že jsem pesimistka, že o tom nic nevím, že nemám pravdu a já to všechno budu bez problému akceptovat. Protože neříkám, že to všechno takhle je. Ne. Já se vám jen snažím ukázat svět, mýma očima. Očima praštěný, natvrdlý, nevzdělaný, možná trochu pesimistický čtrnáctiletý holky, která má hlavu plnou otázek a žádných odpovědí…
Napiš první komentář
Okomentovat