Jak vypadal čtvrtý HumbookFest?

Začátkem října to na pražském Vyšehradě ožilo ve znamení young adult literatury, své brány tu totiž již počtvrté otevřel festival HumbookFest.

Účastníci byli dovnitř vpuštěni v 9:30, to jim dávalo čas na rozkoukanou, protože samotný program začínal až o hodinu později. S přítelkyní jsme dorazily okolo deváté a už v tu chvíli byla fronta pěkně dlouhá. Po otevření však řada začala poměrně rychle mizet, takže se všichni brzy dostali dovnitř.

Letos na festival zavítali nakonec „jen“ dva zahraniční autoři – Mary E. Pearson a Jay Kristoff. Oba dva jsou už na tuzemském i světovém trhu dobře známí a není divu, že na festival přilákali velké množství lidí. Jak Mary, tak Jay byli velmi sympatičtí a zábavní a program s nimi byl super. Bylo vidět, že se po těch pár dnech, které spolu v Praze strávili, stihli minimálně trochu poznat a o to lepší byly jejich společné besedy.

Koho nezaujali zahraniční autoři, měl na výběr spousty českých. Letos jich na festival totiž přijelo opravdu hodně – Martina Čekalová, Kateřina Šardická, Alžběta Bílková, Petra Podolová, Theo Addair, Anna Musilová, Pavel Callta, Raego, Veronika Kašáková, Jan Mühlfeit, Zuzana Strachotová, Jiří Dittrich, Lena Valenová, Pavel Renčín, Lenka Dostálová a Tomáš Benda. Je až neuvěřitelné, kolik spisovatelů se na akci mihlo a já jsem upřímně moc ráda, že se jim dostalo tolik prostoru. Vidět naživo autory z druhého konce světa je sice jedinečná příležitost, ale je důležité nezapomínat ani na ty domácí.

Program byl už tradičně nabitý, a pokud nejste vlastníkem obraceče času, pak nebylo možné stihnout všechno. Oproti minulým ročníkům mi přijde, že se do programu dostalo více tématicky zaměřených besed a přednášek, oproti obecnějším rozhovorům. Zároveň se zde objevily i některá zcela nová témata a formáty, například přednáška o Marvelu nebo o tom, jak být v životě spokojený, divadelní vystoupení Potterfanu anebo HumbookBattle. Právě program byl to, čím Humbook ukázal, že se stále snaží vyvíjet a hledat nové cesty, což je něco, co na něm velmi oceňuji.

Přesto se přiznám, že mi trochu chyběly klasické rozhovory s autory. Částečně je zastoupily LoydTalky, ty ale měly pouhých dvacet minut, což není zrovna moc. Rozhovory probíhaly bez tlumočníka. To bylo vzhledem k času docela logické a mně osobně to nevadilo, naopak mi to asi vyhovovalo více, protože rozhovory lépe odsýpaly, ale bylo zde i velké množství mladších účastníků a je otázka, kolik toho z rozhovoru měli oni. Na druhou stranu pro ty, kteří anglicky nemluvili, tu byl jiný program a autory si pak mohli poslechnout na dalších dvou besedách, kde vystupovali společně a které už tlumočené byly – Můj svět, moje pravidla a Little Box of Yes.

Z toho, co jsem sama navštívila se mi jinak moc líbil „roast“ k desátým narozeninám nakladatelství CooBoo. Byl to skvělý nápad, skvělé provedení a vůbec by mi nevadilo, kdyby se něco takového objevilo i v dalších letech, i když nikdo narozeniny zrovna slavit nebude. Pak tu byl Little Box of Yes, ze kterého jsem stihla jen chvíli, ale i ta mi stačila k tomu, abych zjistila, že to bylo neuvěřitelně vtipné a skvělé (a že se musím podívat na záznam, který najdete na facebooku Humbooku).

Nakonec je tu HumbookBattle, ze kterého bych nejraději udělala tradici. HumbookTeam ho moc dobře připravil, i když některé otázky, se kterými Míša přišla, byly pěkně zapeklité. Jsem moc ráda, že jsem se do něj mohla také zapojit jako kapitánka jednoho z týmu, a i když jsme nevyhráli, myslím, že můžu říct, že jsme si to snad všichni parádně užili. Ještě jednou bych takhle chtěla moc poděkovat i holkám z mého týmu, za to, že do toho šly – byly jste skvělé!

Další novinkou byla festivalová hra, která probíhala mimo program po celou dobu akce. Na festivalu bylo několik stanovišť, na kterých jste mohli splnit úkol a za něj získat razítko. Pokud jste prošli alespoň deset z patnáci stanovišť, mohli jste se zapojit do slosování o hodnotné ceny. Sama jsem se hry ale neúčastnila, takže jak to probíhalo v praxi vám bohužel nepovím.

Nechyběla ani řada workshopů nebo prostor pro odpočinek v podobně chill-out zón. Pokud vás tedy nebavilo jen sedět a poslouchat besedy nebo jste si naopak potřebovali někde vydechnout, měli jste tu možnost.

Přestože se festival po vzoru loňského roku opět vrátil do Kongresového centra, prostory se přeci jen trochu změnily. Sály, ve kterých probíhaly přednášky, byly totiž o něco menší. Byla jsem docela zvědavá, jak to bude vypadat a zda budou sály stačit a jsem ráda, že můžu říct, že to bylo úplně v pohodě. Menší sál sice při některých atraktivnějších částech programu přetékal a bylo žádoucí přijít včas, v tom velkém se ale nějaké to místo našlo snad vždycky.

Trochu mi ovšem přišlo, že prostory mimo sály, hlavní chodbu a chill-out zónu nebyly využity tolik, kolik se daly. Prakticky celé spodní patro bylo až na několik stolů s židlemi, stánek s jídlem a střelbu z kuše prázdné a za vedlejším sálem pak byla dokonce celá místnost, která byla úplně prázdná, až na pár návštěvníků festivalu, kteří posedávali na zemi. Myslím, že by vůbec nebylo na škodu, kdyby se sem přidalo třeba jen víc míst k sezení, aby lidé nemuseli posedávat po zemi,  nebo kdyby dostal víc prostoru Mindok pro svůj deskoherní koutek.

Stejně jako loni bych pak ráda pochválila nabídku jídla, která podle mě byla poměrně dost široká. Jako člověk, co nejí maso, není výjimkou, že mám na podobných akcích problém se pořádně najíst, tady to ale bylo úplně v pohodě. Vedle sladkých jídel, jako byly dorty, vafle nebo croissanty, nechybělo třeba ani panini. S jídlem byl jen ten problém, že lidé úplně nechápali, jak stát frontu, a tak zatímco někde stálo dvacet lidí v řadě, vedle byla volná pokladna.

Obchod letos poprvé nebyl jako stánek, ale byly zde normálně postavené regály s knihami (jako to bývá na Světě knihy) a musím říct, že to hned bylo mnohem příjemnější a podstatně méně chaotické. Dopolední fronta byla sice opravdu šílená, ale odpoledne se stánek uvolnil, i když zboží bylo stále dost.

Stejně jako spoustě jiných mi chyběl instagraf, ale dává smysl, že vzhledem k počtu účastníků by to už nejspíš úplně nestíhal. Místo toho tu bylo několik jiných možností, kde se nechat vyfotit a fotku si i vyvolat. Úplnou novinkou pak bylo 360° video, které jste si mohli nechat natočit a pak nahrát třeba na stories.

HumbookFest je hodně o lidech a mě vždycky hrozně těší, když vidím, kolik mladých milovníků literatury tu je. Stejně tak mi přijde naprosto úžasné, pro kolik lidí už k festivalu patří cosplay. Cosplayerů bylo totiž vážně mnoho a jeden kostým byl nápaditější než druhý. I díky nim byla celá atmosféra ještě o něco veselejší, přátelštější a barevnější.

Ještě se mi nestalo, že bych se na festivalu nudila nebo cítila nepříjemně, naopak je to pro mě záruka skvěle stráveného dne, na který se těším už dlouho dopředu. Letos to nebylo jinak, bylo to skvělé, báječné a prostě úžasné. Jsem neuvěřitelně vděčná, že jsem toho mohla být součástí – jako návštěvník i jako ambasadorka. Letošní ročník přinesl zase spoustu novinek a já jsem vážně zvědavá, čím nás překvapí ten příští. Už teď se ho nemůžu dočkat.

Na závěr patří jedno velké díky AlbatrosMedia, jednotlivým nakladatelstvím, sponzorům a prostě všem, díky kterým může HumbookFest probíhat. Jsem vám moc vděčná, že to děláte a jsem si dost jistá, že nejsem jediná.