Když lidé plodí rostliny a dojí mléko

Už ani nepamatuju, kdy naposledy jsem zveřejňovala něco vlastní tvorby. Bude to už hodně dlouho, hádám. Inu, to je tak, že když už jsem párkrát něco málo napsala, tak to bylo součástí povídky, která má být no... delší. A po kapitolách to zveřejňovat necu (už jen proto, že jedna kapitola přibyde tak za... no... půl roku, rok?). Ale říkám Vám, až to jednou dopíšu, a samozřejmě i vydám, to bude bestseller, lidi! Jen to první napsat, to bude trochu problém.

Každopádně, to trochu odbočuji. Asi bych měla povídat spíš o tom, co Vám tu předkládám. Ve škole jsme totiž měli napsat buď projev jakožto poděkování rodičům za přípravu do školy anebo fejeton. No, nevím jak vám, ale osobně mi ten fejeton přišel, jako o něco málo lepší volba. Aspoň jsem nějak dala dohromady nějaký ty slova a nenechala papír prázdnej, jak by tomu asi bylo v případě toho projevu. Tudíž, zde můžete vidět mé fejetoní poprvé. Fejeton se vyznačuje humorem, no, asi je celkem problém, že tohle dle mého souzení není vtipné, spíše jen... trapně se snažící vypadat vtipně. Ale nechám to posoudit Vás. Třeba v tom ten vtipně někde vyhrabete.

Pokud do toho opravdu chcete jít, tak směle do toho!

Cizinka

 Po pár měsících téměř absolutní psací nečinnosti přicházím s kratší jednorízovkou. Byla napsána pro Podzimní duel pořádaný Literárním klubem. Tématem mi byli dáni "Cizinci".

Inu, přrji vám tedy příjemné čtení, snad se vám tahle maličkost bude alespoň trochu líbit.

Byl to patnáctý prosincový den, sněžilo a já stál na nádraží. Kolem mě procházelo spoustu lidí, jedni pospíchali na vlak, druzí z vlaku, někteří postávali a čekali, až budou nalezeni těmi, co je hledají, další prostě jen odcházeli.

Pozoroval jsem tváře těch lidí a bolestně si uvědomoval, jak málo z nich se usmívá, kolik jich má nasazené pochmurné výrazy, ze kterých občas čiší i trápení. Snažil jsem se soustředit jen na šťastná shledání, ale vyhledávat je bylo obtížné.

Uvažoval jsem o tom, proč to takové je. Proč lidé tolik šetří úsměvy, které je nic nestojí. Trápili mě jejich zachmuřelé výrazy, přestože jsem je neznal, mrzelo mě, že si nedokážou užívat života, který jim byl dán, že snad ani přes to všechno zlé již nevidí jeho krásu.

Tak jsem tam postával, ponořen do svých myšlenek, když jsem uviděl ji.

Mladá dívka, mohlo jí být něco kolem sedmnácti, osmnácti. Slzy jí smáčely obličej, ze kterého vyzařoval smutek a utrpení. Před sebou tlačila kočárek, ve kterém seděla asi dvouletá holčička. Doufal jsem, že alespoň ona se bude usmívat, když na ni ještě nedoléhají všechny tyhle problémy dnešního světa. No spletl jsem se. Ani ona se neusmívala.

Sledoval jsem tu dívku, pohled na její neštěstí mi rval srdce. Cítil jsem, že všechno to co z ní vyzařuje, nepochází jen z nějaké blbosti.

Upadla jí kabelka, ona si toho očividně nevšimla. Ve chvíli, kdy jsem chtěl ke kabelce vykročit a donést jí ji, se ale ona sama otočila a vrátila se pro ni. V okamžiku kdy opět zatlačila do kočárku a vydala se svou cestou, se na mě podívala. Její oči se shledaly s mými, ona svůj pohled ovšem okamžitě zase odvrátila. A přestože, ten okamžik trval jen vteřinu, já měl dojem, jakoby trval celou věčnost. Než jsem se vzpamatoval, byla ovšem pryč. Rozhlížel jsem se okolo a snažil se ji vyhledat, ale už jsem ji nenašel.

Litoval jsem, že jsem se neodvážil oslovit ji. Zjistit co se jí stalo, co ji trápilo. Pomoci jí. Takhle jsem mohl jen hádat, jaký byl její příběh.

I přestože jsem s ní nikdy skutečně nemluvil, nikdy jsem na ni nezapomněl. Stala se mým snem. Snem o kterém jsem neustále snil. Nepřál jsem si nic, než dostat ještě jednu šanci vidět ji a oslovit ji. Být jejím princem, který ji zachrání z jejího zámku utrpení. Vím, že by se na mě třeba podívala jako na blázna, když bych se staral o život cizí dívky a šla dál, ale alespoň bych věděl, že jsem udělal, co jsem mohl.

Ještě několik měsíců jsem ve stejnou dobu každým dnem chodil na nádraží a očima pátral po mladičké cizince. Ale štěstí se na mě neusmálo a já ji už nikdy nezahlédl.

Pohlcena temnotou

Seděla nehybně a poslouchala. Čekala, jestli neuslyší náznak toho, že tu pořád jsou. Po pěti minutách si byla jistá, že jsou pryč. Sundala z krku zlatý řetízek s přívěskem ve tvaru malého klíčku. Došla k šuplíku a zastrčila klíček do zámku. Zámek se s cvaknutím otevřel a ona se dívala na černou knížku o velikosti sešitu A5, ovšem mnohem tlustší. Vzala ji a došla ke svému psacímu stolu, posadila se na židli a knížku položila na stůl. Začala v ní listovat, až našla onu stránku, kterou hledala. Oživování mrtvých.