Po pár měsících téměř absolutní psací nečinnosti přicházím s kratší jednorízovkou. Byla napsána pro Podzimní duel pořádaný Literárním klubem. Tématem mi byli dáni "Cizinci".
Inu, přrji vám tedy příjemné čtení, snad se vám tahle maličkost bude alespoň trochu líbit.
Byl to patnáctý prosincový den, sněžilo a
já stál na nádraží. Kolem mě procházelo spoustu lidí, jedni pospíchali
na vlak, druzí z vlaku, někteří postávali a čekali, až budou nalezeni
těmi, co je hledají, další prostě jen odcházeli.
Pozoroval
jsem tváře těch lidí a bolestně si uvědomoval, jak málo z nich se
usmívá, kolik jich má nasazené pochmurné výrazy, ze kterých občas čiší i
trápení. Snažil jsem se soustředit jen na šťastná shledání, ale
vyhledávat je bylo obtížné.
Uvažoval
jsem o tom, proč to takové je. Proč lidé tolik šetří úsměvy, které je
nic nestojí. Trápili mě jejich zachmuřelé výrazy, přestože jsem je
neznal, mrzelo mě, že si nedokážou užívat života, který jim byl dán, že
snad ani přes to všechno zlé již nevidí jeho krásu.
Tak jsem tam postával, ponořen do svých myšlenek, když jsem uviděl ji.
Mladá
dívka, mohlo jí být něco kolem sedmnácti, osmnácti. Slzy jí smáčely
obličej, ze kterého vyzařoval smutek a utrpení. Před sebou tlačila
kočárek, ve kterém seděla asi dvouletá holčička. Doufal jsem, že alespoň
ona se bude usmívat, když na ni ještě nedoléhají všechny tyhle problémy
dnešního světa. No spletl jsem se. Ani ona se neusmívala.
Sledoval
jsem tu dívku, pohled na její neštěstí mi rval srdce. Cítil jsem, že
všechno to co z ní vyzařuje, nepochází jen z nějaké blbosti.
Upadla
jí kabelka, ona si toho očividně nevšimla. Ve chvíli, kdy jsem chtěl ke
kabelce vykročit a donést jí ji, se ale ona sama otočila a vrátila se
pro ni. V okamžiku kdy opět zatlačila do kočárku a vydala se svou
cestou, se na mě podívala. Její oči se shledaly s mými, ona svůj pohled
ovšem okamžitě zase odvrátila. A přestože, ten okamžik trval jen
vteřinu, já měl dojem, jakoby trval celou věčnost. Než jsem se
vzpamatoval, byla ovšem pryč. Rozhlížel jsem se okolo a snažil se ji
vyhledat, ale už jsem ji nenašel.
Litoval
jsem, že jsem se neodvážil oslovit ji. Zjistit co se jí stalo, co ji
trápilo. Pomoci jí. Takhle jsem mohl jen hádat, jaký byl její příběh.
I
přestože jsem s ní nikdy skutečně nemluvil, nikdy jsem na ni
nezapomněl. Stala se mým snem. Snem o kterém jsem neustále snil. Nepřál
jsem si nic, než dostat ještě jednu šanci vidět ji a oslovit ji. Být
jejím princem, který ji zachrání z jejího zámku utrpení. Vím, že by se
na mě třeba podívala jako na blázna, když bych se staral o život cizí
dívky a šla dál, ale alespoň bych věděl, že jsem udělal, co jsem mohl.
Ještě
několik měsíců jsem ve stejnou dobu každým dnem chodil na nádraží a
očima pátral po mladičké cizince. Ale štěstí se na mě neusmálo a já ji
už nikdy nezahlédl.
Napiš první komentář
Okomentovat