Cizinka

 Po pár měsících téměř absolutní psací nečinnosti přicházím s kratší jednorízovkou. Byla napsána pro Podzimní duel pořádaný Literárním klubem. Tématem mi byli dáni "Cizinci".

Inu, přrji vám tedy příjemné čtení, snad se vám tahle maličkost bude alespoň trochu líbit.

Byl to patnáctý prosincový den, sněžilo a já stál na nádraží. Kolem mě procházelo spoustu lidí, jedni pospíchali na vlak, druzí z vlaku, někteří postávali a čekali, až budou nalezeni těmi, co je hledají, další prostě jen odcházeli.

Pozoroval jsem tváře těch lidí a bolestně si uvědomoval, jak málo z nich se usmívá, kolik jich má nasazené pochmurné výrazy, ze kterých občas čiší i trápení. Snažil jsem se soustředit jen na šťastná shledání, ale vyhledávat je bylo obtížné.

Uvažoval jsem o tom, proč to takové je. Proč lidé tolik šetří úsměvy, které je nic nestojí. Trápili mě jejich zachmuřelé výrazy, přestože jsem je neznal, mrzelo mě, že si nedokážou užívat života, který jim byl dán, že snad ani přes to všechno zlé již nevidí jeho krásu.

Tak jsem tam postával, ponořen do svých myšlenek, když jsem uviděl ji.

Mladá dívka, mohlo jí být něco kolem sedmnácti, osmnácti. Slzy jí smáčely obličej, ze kterého vyzařoval smutek a utrpení. Před sebou tlačila kočárek, ve kterém seděla asi dvouletá holčička. Doufal jsem, že alespoň ona se bude usmívat, když na ni ještě nedoléhají všechny tyhle problémy dnešního světa. No spletl jsem se. Ani ona se neusmívala.

Sledoval jsem tu dívku, pohled na její neštěstí mi rval srdce. Cítil jsem, že všechno to co z ní vyzařuje, nepochází jen z nějaké blbosti.

Upadla jí kabelka, ona si toho očividně nevšimla. Ve chvíli, kdy jsem chtěl ke kabelce vykročit a donést jí ji, se ale ona sama otočila a vrátila se pro ni. V okamžiku kdy opět zatlačila do kočárku a vydala se svou cestou, se na mě podívala. Její oči se shledaly s mými, ona svůj pohled ovšem okamžitě zase odvrátila. A přestože, ten okamžik trval jen vteřinu, já měl dojem, jakoby trval celou věčnost. Než jsem se vzpamatoval, byla ovšem pryč. Rozhlížel jsem se okolo a snažil se ji vyhledat, ale už jsem ji nenašel.

Litoval jsem, že jsem se neodvážil oslovit ji. Zjistit co se jí stalo, co ji trápilo. Pomoci jí. Takhle jsem mohl jen hádat, jaký byl její příběh.

I přestože jsem s ní nikdy skutečně nemluvil, nikdy jsem na ni nezapomněl. Stala se mým snem. Snem o kterém jsem neustále snil. Nepřál jsem si nic, než dostat ještě jednu šanci vidět ji a oslovit ji. Být jejím princem, který ji zachrání z jejího zámku utrpení. Vím, že by se na mě třeba podívala jako na blázna, když bych se staral o život cizí dívky a šla dál, ale alespoň bych věděl, že jsem udělal, co jsem mohl.

Ještě několik měsíců jsem ve stejnou dobu každým dnem chodil na nádraží a očima pátral po mladičké cizince. Ale štěstí se na mě neusmálo a já ji už nikdy nezahlédl.