Social Media

[Recenze] Ladislav Zibura: Pěšky mezi buddhisty a komunisty


Název: Pěšky mezi buddhisty a komunisty
Autor: Ladislav Zibura
Počet stran: 296
Nakladatelství: BizBooks [listopad 2016]

Oficiální anotace: Nešikovný mladý muž ujde 1 500 kilometrů pěšky v Nepálu a v Číně. Dějí se mu hrozné věci, ale on se jim jen směje. „Ten svět z televize tam někde venku je. Jen si pro něj musíš dojít pěšky.“ Takové je motto prince Ládíka, který se tentokrát vydal zdolat Himálaj a probádat údolí čínských a nepálských řek. Ať už excentrický poutník zrovna trpí výškovou nemocí, zachraňuje lidský život, nebo je zatýkán čínskou policií, vše komentuje s humorem. Ziburův příběh je svědectvím o lehkosti a nadhledu, s nimiž jde ke světu přistupovat. Chodí pěšky, spí u cizích lidí doma a vloni o tom napsal svou první knihu, která se náhodou stala bestsellerem. Teď se nechal přemluvit, ať napíše i druhou. O čem to je: Nešikovný mladý muž ujde 1 500 kilometrů pěšky v Nepálu a v Číně. Dějí se mu hrozné věci, ale on se jim jen směje. Komu to můžu koupit: Všem dobrým lidem se smyslem pro špatný humor. Co se mi na tom může líbit: Dobrodružství, vtip a vkusné ilustrace. Jak to skončí: Nijak, pořád jenom chodí.


Princ Ládík, jinak známý jako Ladislav Zibura, rád cestuje, ale ne tak, jak jsme zvyklí – na svých cestách chodí pěšky, protože jen tak může danou zemi, ale zejména její lid, kulturu a zvyky, poznat tak, jak to skutečně je. Už má za sebou 40 dní pěšky do Jeruzaléma a před nějakou dobou mu vyšla i třetí kniha Už nikdy pěšky po Arménii a Gruzii. Tentokrát ale sedl na letadlo do Nepálu a vyrazil na cestu, která ho nakonec dovede až do Číny k Terakotově armádě.

Nečekejte knihu o cestování, památkách a krajině. Nedozvíte se tu, který hotel (ne)stojí za navštívení, ani ve kterém městě koupíte ty nejlepší suvenýry. Ladislav cestuje po místech, kam noha turisty nikdy nevkročí. Nejde mu o památky, turistickým oblastem se vyhýbá. To, co ho zajímá jsou lidé a ty nejlépe poznáte u nich doma. Prochází různými vesničkami a potkává lidi, kteří si ho zvědavě prohlíží, fotí, krmí ho a často mu i nabízejí nocleh. Ani o krajině zase tak moc nemluví, neboť, jak sám vysvětluje, hory jsou pořád hory a nekončící roviny vám také moc různorodých popisů nedopřejí.

„Rána mám na cestách nejraději, protože ještě není vedro a já jsem plný energie a očekávání. Vůbec netuším, kudy půjdu, koho potkám, kde budu spát a za jak dlouho se poprvé ztratím.“

Ladislav je občas trochu neohrabaný, lehce se ztratí a svět kolem sebe nezná a nerozumí mu. Není divu, že se často dostane do trapných, leč komických situací, jako třeba, když vkráčel někomu do kuchyně a začal si objednávat jídlo v domnění, že se nachází v bistru. V Nepálu rozumí alespoň jazyku, ale v Číně zjistí, že Číňané jsou na tom s angličtinou vážně zoufale, a tak nerozumí už absolutně ničemu.

Celá kniha je vám servírovaná s obrovskou dávkou humoru. Je nutné říct, že Láďův humor je tak trochu specifický, plný sebekritiky a ironie. Přestože si myslím, že většině z vás sedne, pokud tomu tak nebude, nejspíš si knihu neužijete. Je ho tam prostě moc na to, aby se dal jen tak bez povšimnutí přecházet. A je to dobře. Neříkám, že všechno je tak vtipné, jak by mělo, ale to není nikdy. Co ale rozhodně říct můžu, je to, že bez humoru by to prostě nebylo ono. Zároveň ale nemůžete očekávat, že Ladislav vydrží plný optimismu, entusiasmu a odhodlání od začátku až do konce, jsou totiž situace, kdy už člověk prostě má všeho plné zuby a ani Ladislavovi se tohle nevyhne.

Jestli tahle kniha něco umí, je to fakt, že vás dokáže vážně neskutečně nadchnout pro cestování. Přiznám se, že na návštěvu takového Nepálu jsem v životě ani jednou nepomyslela, při čtení Ziburovy knihy jsem ale pocítila náhlou touhu ho také navštívit. Chtěla bych také poznat všechny ty lidi, o kterých Ladislav píše a mnoho dalších. Chtěla bych poznávat země, jaké skutečně jsou. Náš učitel na angličtinu nazývá památky „hroudou kamení, jakých najdete všude spoustu“ a myslím, že během čtení téhle knihy, jsem konečně pochopila, jak to myslí. Protože ačkoliv jsou všechny ty památky krásné a zajímavé, moc vám toho o tom, jaký je život v dané oblasti, neřeknou.

„Za celý večer jsme si neřekli jediné slovo, ale přesto jsme si dokonale rozuměli. Nevěděli jsme o sobě nic víc než to, že jsme lidmi. A právě lidská blízkost a důvěra překlenuly všechny rozdíly.“

Pěšky mezi buddhisty a komunisty rozhodně není žádný napínavý thriller, ani úsměvná a roztomilá romanťárna. Je to kniha o cestě, kterou Ladislav podstoupil, o lidech, které potkal, a o všech jeho strastech a myšlenkách, které ho cestou provázely. Tempo knihy je spíše línější – přeci jen autor jde, neběží. Nezažívá dobrodružství, v nichž jde o záchranu světa, přesto tyto cesty pravděpodobně až do smrti zůstanou jedněmi z největších dobrodružství, kterých se mu v životě dostalo. Občas vám může připadat, že se některé situace trochu opakují a na konci cesty už se člověk nad Nepálem nebo Čínou prostě nemůže podivovat tak jako na začátku. To je ale ostatně dobře, znamená to totiž, že ony země alespoň zčásti poznal.

Je to jedna z těch knih, kterou vážně nechcete vlastnit jako e-knihu, věřte mi. Viděla jsem obě verze, a ačkoliv jsou e-knihy skvělé, v tomhle případě to papírové vydání stojí za to. Kniha je totiž překrásně ilustrovaná. Stejně jako obálka jsou všechny ilustrace krásně barevné a hravé. Je radost se na to dívat, moci si na ty obrázky sáhnout.

Aby text nebyl úplně jednotvárný, autor své emoce a poznání vystihuje i krátkými a vtipnými básněmi.

Kromě toho tu jsou také barevné boxíky, v nichž nám autor předkládá nějaké obecná fakta vztahující se k věcem, místům nebo lidem, o kterých zrovna píše. Dozvíte se díky tomu i něco nového a většinou zajímavého, lépe můžete pochopit situaci, která se zrovna odehrává. Byl to skvělý nápad a jsem ráda, že to autora napadlo. Přesto si nedovolím jednu výtku – často tenhle boxík přerušil odstavec uprostřed, což mě osobně vážně neskutečně štvalo a hlavně otravovalo. Vyrušilo mě to a následně jsem během dočítání odstavce musela neustále myslet na to, abych se k tomu okénku ještě nezapomněla vrátit. Chápu, že obrázky na dvojstranu těžko umístíte až poté, co Ladislav dokončí odstavec, ale v případě těchto informačních okének v tom takový problém nevidím.

„Žádná cesta nespěchá tolik, aby kvůli ní člověk zmeškal oběd.“

O Ziburovi se teď docela dost mluví, jeho knihy se prodávají a já mohu potvrdit, že je to dobře. Zatím nemohu posoudit ty zbylé dvě, ale Pěšky mezi buddhisty a komunisty je fakt skvělé čtení. Pokud si chcete odpočinout od žánru, který běžně čtete a toužíte vyzkoušet něco nového, pusťte se do tohohle. Jedna z věcí, která se mi na Ziburových knihách opravu líbí je fakt, že zas tak nezáleží na tom, jestli jste mladí nebo staří, aby se vám mohly líbit. Jasně, osmiletému dítěti to moc neřekne, ale náctiletí z ní už mohou být nadšení úplně stejně jako dospělí.

 http://4.bp.blogspot.com/-c4RhF4pj5ow/U7W-PBgHAdI/AAAAAAAAAl0/I2dxj01hFDo/s640/Odd%25C4%259Blova%25C4%258D.png
 
Zdroj obrázku: https://pixabay.com/cs/hory-nep%C3%A1l-cestovn%C3%AD-p%C5%99%C3%ADroda-1686550/
2 komentáře u "[Recenze] Ladislav Zibura: Pěšky mezi buddhisty a komunisty"
  1. Já si to už musim přečíst! :-D Bude to rok, co mám knihu doma a furt ne a ne se k ní dokopat. Přitom jsem se na ni tak těšila! Jsem pako...:-D

    OdpovědětSmazat
  2. Na Ladislava Ziburu jsem narazila úplnou náhodou v pořadu 7 pádů Honzy Dedka a moc se mi líbilo jeho povidani. Na knizku se chystám, ale ještě jsem se k ni nedostala, tak snad konečně :)

    OdpovědětSmazat