Název: Kečupová mračna
Autor: Annabel Pitcher
Překlad: Jan Březovský
Počet stran: 272
Nakladatelství: Slovart [prosinec 2015]
Oficiální anotace: Patnáctiletá Zoe tráví noci neobvyklým způsobem: v zahradní kůlně píše dopisy Stuartu Harrisovi, usvědčenému vrahovi odsouzenému k trestu smrti, toho času v texaské věznici. Je přesvědčená, že jen on může pochopit její neobvyklý příběh. O jejím tajemství nemá nikdo v okolí ani zdání, přesto se rozhodla svěřit ho papíru, v naději, že tak odčiní své chyby.
Znáte ten pocit, kdy v sobě dusíte něco, co vře, sžírá vás zevnitř a vy víte, že to jediné, co vám může pomoct, je vypustit to ven, jenže to je něco, co prostě nemůžete jen tak někomu říct? Něco takového a mnohem horšího si musela zažívat hlavní hrdinka téhle knihy, která vystupuje pod jménem Zoe. Nakonec to nevydrží a začne se v noci zašívat do kůlny, kde píše dopisy Stuartu Harrisovi, vězni, který v Texasu čeká na popravu. Je totiž přesvědčená, že pouze on ji může pochopit, protože oba dva udělali něco příšerného.
Zoe v dopisech začne pomalu vyprávět svůj příběh, který čtenáře dovede až k onomu tragickému dni, kdy se to stalo. A stejně jako tolik jiných příběhů, i tenhle je z velké části o lásce.
Myslím, že tohle je ten typ námětu, který člověku už od první chvíle našeptává, že by se mohly dít vážně velké věci. Jestli se doopravdy dějí, mi přijde hrozně těžké posoudit. Na jednu stranu vlastně ani moc ne, ale na druhou… jo dějou. Možná jde o to, že se v tom příběhu velký věci sice nedějou, nýbrž ten příběh je víceméně velkou věcí sám o sobě.
Když o tom tak přemýšlím, kdybyste se mě zeptali, co se to tedy v životě Zoe stalo, dokázala bych to shrnout do pár vět. Autorka přesto dokázala zaplnit nějakých dvě stě sedmdesát stran, ale naštěstí to není ten případ, kdy se nudíte a nechápete „jak to ta zatracená ženská zvládla“. Annabel Pitcher vdechla Zoe neskutečně milý, jedinečný a osobitý styl vyprávění, který překypuje upřímností a otevřeností a za to ji vážně cením.
Přestože se prakticky po celou dobu čtení tam někde ve skříni neustále skrývá kostlivec, který jen čeká, než bude moct vylézt, a to pochmurno tam je, humorem se nešetřilo. Přeci jen hrdinové nevěděli, kam jejich příběh povede a tak nebyla nouze o vtipné a trefné hlášky, které stály za to.
Mimochodem, moc dobře vím, že bych tady mohla
vybudovat napětí, teď jsme se o tom učili na anglině. Používají se
k tomu kratší věty, odmlky a narážky, které napovídají, že nás čeká
nějaké překvapení. Jenže pane Harrisi, skutečný život má k beletrii
hodně daleko a já chci ukázat, jak se všechno odehrálo doopravdy. Ve
skutečném životě se události neřadí jedna za druhou až k vyvrcholení
příběhu, ale přihodí se zčista jasna, bez varování jako tehdy, když táta
přejel psa.
Konec a to jaké pocity, pokud vůbec nějaké, ve vás vzbudí, považuju za nesmírně důležité, protože to často je to, co dost ovlivní konečné pocity z celého díla. A jak jsem dočítala tuhle knihu, vážně jsem autorku pomalu začínala oslavovat za to, jak skvěle tohle zvládla. Jenže pak přišla ta úplně nejposlednější kapitola a ba dum tss. Nevím, co tím autorka zamýšlela – možná sladkou třešničku na dortu, co čtenářům vlije trochu optimismu do života? Fakt netuším, každopádně to bylo šlápnutí vedle, které akorát zbytečně prodloužilo původně skvěle zakončený příběh a tak nějak to to nadšení shladilo.
Ve své podstatě je to krásný příběh, problém je v tom, že mi tam něco nějak nesedělo. Postavy. Zoe je dle všeho patnáct, v dopisech se ale vrací do minulosti, takže takových čtrnáct. Ten, pro nějž vzplanulo její srdce, je prý na výšce. No to potěš koště, na věku možná nezáleží, ale tohle je přesně to období, kdy je sakra vidět a nějak se mi to celé nezdá. Především ale, když se zpětně zamyslím nad celým tím příběhem, přijde mi to… nevím, že postavy jsou na to všechno tak moc mladý, že k nim uplynulé události vůbec nesedí.
A Zoe je kapitola sama o sobě. Mám pocit, jako by ji tvořily dvě části, které vůbec nejdou dohromady. Ta jedna je taková trochu dětštější, mírnější a ta druhá je… no. Ono kdyžtak uvidíte sami. Přesto jsem tu holku ale měla ráda, tak nějak se mi asi prostě líbil její pohled na svět.
Aaron byl super, fakt hodně moc. Jen ten věk mi úplně neseděl.
Nenáviděla jsem se za bolest, co jsem způsobila, a za všechno, co jsem udělala. Kéž bych mohla zapomenout na ten déšť a stromy a mizející ruku. Být jako děda: po mrtvici, úplně mimo. Hodit všechny vzpomínky za hlavu a chtít už jenom jahodové želé.
Kečupová mračna jsou ve své podstatě poměrně neotřelý příběh, jenže tam jsou drobnosti, které to tlumí. Chvílemi jsem si nebyla jistá, jestli to tedy má být hlubší a citlivý příběh pro tu už vyspělejší a rozumnější část čtenářů, kteří v knihách hledají něco víc anebo prostě originálnější příběh pro slečny v tom věku okolo třinácti. Druhou skupinu pravděpodobně nadchne, ale nevím, jestli si z toho většina vezme úplně všechno, co ti vyspělejší. Na druhou stranu ti dost možná budou občas kroutit hlavou jako já. Tak jako tak, myslím, že nic nezkazíte, když to vyzkoušíte. Mně se tohle dílo líbilo, ačkoliv mohlo být ještě o něco málo lepší. Na plné hodnocení to nemá, ale tři a půl hvězdy mi přijdou relevantní.
Skvěle vybrané úryvky! :)
OdpovědětVymazatJinak s recenzí souhlasím do posledního slova. Není to špatná kniha a pro svou cílovku je snad dokonce výborná, ale taky mi tak něco chybělo, něco přebývalo... A ten věk mě také zarazil.
Ten věk byl na tom celym asi nejhorší, no.
VymazatAnyway, jsem fakt ráda, že to někdo vidíš stejně ^^
Já jsem na knížky hodně vybíravá, a i když je pravda, že mě obálka i anotace zaujaly, kvůli zmiňovaným věkovým a charakterovým nesrovnalostem musím nakonec říct, že čtení odkládám na neurčito a prozatím dám nejspíš přednost něčemu jinačímu.
OdpovědětVymazatLory Humble
Já se ti ani nedivím, vybírat čistě na základě těch prvních dojmů taky není úplně chytrý. A ono obzvlášť ten věk v tomhle udělá fakt hodně.
Vymazat