Z knihovny faktů #3

V knihkupectví vybírám vždy nejlepší výtisk

Sice už v knihkupectvích zas tak moc nenakupuji, ale když už ano, rozhodně to není záležitost na pár minut. A to ani v případě, že přesně vím, pro jakou knihu tam jdu. Hodnou chvíli mi totiž povětšinou zabírá přehrabování se všemi těmi výtisky a snaha nalést nějaké, který nemá ani nejmenší vadu. A že já to studuji podrobně.

Nejhorší je to, když vybírám někde, kam je vidět, to si pokaždé připadám hrozně trapně, že se těmi knihami tak přehrabuji :D

Své knihy smím poničit jedině já

Ale to neznamená, že to dělám. Ta představa mě děsí a na své knihy si dávám pozor. A to i přesto, že zrovna nedávno jsem došla k názoru, že knihy, na kterých je vidět, že je někdo četl vypadají mnohem lépe, než ty moje, které jsou v poměrně dost dobrém stavu.

Ovšem, pokavaď třeba omylem natrhnu stránku knize já sama nebo něco horšího, třeba, v případě paperbacku, jí ohnu přední stranu (což se mi doopravdy jendou povedlo a to jsem tu knihu měla obalenou, aby se jí nic v tom batohu nestalo -.-), tak to nějak překousnu a zas tolik to neřeším, většinou. Jenže ve chvíli, kdy mé knize udělá něco někdo jiný, to je problém. A je jedno, že se mi ta kniha třeba ani moc nelíbila. To tak kamarádka jednou vyšilovala z toho, že já šílela z toho, že si na mojí knize klepe tužkou... :D

Mám raději nové knihy než staré

Hold nepatřím k milovníkům starých knih, ale to zase neznamená, že bych staré knihy nějak neměla v lásce či že by mi vadily a tak. Staré knihy mají své ojedinělé kouzlo, to nelze popřít. Jenže já mám z nějakého důvodu zkrátka o něco raději ty knihy nové.

Není to tím, že by mi vadilo, že třeba mohou být poničené, to ne, ale něco v tom je a nevím co.

Ono ovšem já tak všeobecně i u jiných věcí, ty staré dokonce doopravdy nemám moc v lásce.