Social Media

[Recenze] Ava Dellaira: Dopisy na konec světa

Název: Dopisy na konec světa
Autor: Ava Dellaira
Překlad: Nela Knapová
Počet stran: 272
Nakladatelství: Yoli [prosinec 2015]
https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEiS4rDLO-21yRJT08blJ7LEsRTs3f95Gf5eBIabthGyCZTpMOIFa69zQtISi52LhuWtWiwJYNuvEfNeM7l2kSfiL6Hfadg00dNzBj28JtcW2mGK7ral9jMZzetVTVl-eC9k5-gogurzKYk/s320/Odd%25C4%259Blova%25C4%258D.png
Oficiální anotace: Nechte si zlomit srdce dojemným debutem mladé americké autorky.

Všechno to začalo úkolem na hodinu literatury: „Napište dopis někomu, kdo zemřel.“

Laurel si vybere Kurta Cobaina, který zemřel mladý, stejně tak jako její starší sestra May. Úkol sice neodevzdá, ale s psaním pokračuje a brzy dopisy adresuje i dalším nežijícím osobnostem – Amy Winehouseové, Riveru Phoenixovi nebo Amelii Earhartové. Svěřuje se jim se vším možným – jak se jí stýská po mámě, která po sestřině smrti odjela pryč a nechala Laurel se zničeným tátou a silně věřící tetou, jak se jí nedaří zapadnout v prostředí nové střední školy, jak je těžké navázat nová přátelství, když kamarádkám nemůže říct, jaká všechna tajemství ji tíží, nebo jak se poprvé zamilovala. A rozepíše se taky o své sestře, kterou zbožňovala, a o tom, jak je těžké žít bez ní. May zemřela za nevyjasněných okolností a jediným svědkem tragédie byla Laurel, která o tom však nedokáže mluvit – možná se o tom ale odváží psát. V dopisech se mezi řádky vyrovnává s tím, co se stalo, snaží se najít sebe sama a začít žít svůj život.
https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEiS4rDLO-21yRJT08blJ7LEsRTs3f95Gf5eBIabthGyCZTpMOIFa69zQtISi52LhuWtWiwJYNuvEfNeM7l2kSfiL6Hfadg00dNzBj28JtcW2mGK7ral9jMZzetVTVl-eC9k5-gogurzKYk/s640/Odd%25C4%259Blova%25C4%258D.png
Love Letters to the Dead jsem objevila už něco přes rok zpátky a okamžitě to bylo na „je životně důležitý, abych si tohle přečetla“ seznamu. Zanedlouho Yoli oznámilo, že právě tuhle knihu vydají a tak mě čekalo asi roční čekání, než kniha doopravdy vyjde. A pak jsem ji držela v rukou a hrozně moc se bála se do ní pustit, protože jsem čekala tak dlouho, očekávala jsem tak moc a jo – slyšela jsem špatný věci. Ale nakonec jsem se odhodlala a pustila se do čtení.

Ava Dellaira nám ve své knize předává dopisy, které Laurel, coby hlavní hrdinka, píše lidem, kteří jí jsou blízcí, a taky kteří jsou mrtví. Začalo to prostým úkolem do angličtiny – napsat dopis nějaké mrtvé osobnosti. Laurel se tak pustila do psaní svého prvního dopisu pro Kurta Cobaina, kterého tolik milovala její starší sestra, která před několika měsíci zemřela. A záhy zjistí, že jí jeden dopis nestačí a tak píše další a další a to i dalším lidem, jako je Amy Winhouse anebo Amelie Earhart. Ve svých dopisech se svěřuje se svými myšlenkami, které se točí okolo lidí, světa, vesmíru, ale hlavně nástupu na střední školu, nových přátel, první lásky, stesku po matce, ovšem také okolo snahy přiblížit se její mrtvé sestře a viny, kterou si dává za její smrt.

Laurel May milovala víc, než cokoliv na světě. A byla tam, když zemřela. Viděla ji umírat a nedokázala ji zachránit. A má pocit, že je to celé její vina. Tahle skutečnost jí svázala jazyk a ona tak nikdy nikomu nepověděla, co se té noci vlastně stalo.


Vím, že May zemřela. Chci říct, že si to uvědomuju, ale nezdá se mi to skutečné. Pořád mi připadá, že je tady nějakým způsobem se mnou. Že jednou nad ránem proleze oknem do pokoje a poví mi o svém nočním dobrodružství. Možná, že když se naučím být víc jako ona, budu vědět, jak mám žít bez ní.

Stačilo mi několik vět, abych pochopila, proč ty kritické recenze. Je to prostě napsaný tak jinak. Hlavní hrdinka je jiná. A pokud necítíte to, co jsem už od začátku cítila já, může to působit, že autorka neumí moc dobře psát. V tom textu, v každém odstavci, v každé větě, v každém slově je to cítit. Bolest spolu se všemi těmi emocemi, které v sobě Laurel skrývá. Ačkoliv o nich třeba zrovna nemluví, ačkoliv se je možná snaží potlačit, pořád tam jsou. Tam někde vzadu a jsou důvodem, proč věty působí tak, jak působí. Obzvlášť ze začátku, postupem času se to ale zlepšuje. Pořád to tam někde je, ale dostává se to víc i do popředí a tak už texty nepůsobí tak vzdáleně, zamlženě, Laurel se ve svých dopisech totiž čím dál více otevírá.

Ale to není emocím konec. Tohle je vlastně jen začátek. Ta kniha je emocemi protkaná od začátku do konce nejen v tom, jak je napsána, ale i v tom, co v ní stojí. Emoce, emoce, emoce. Setsakramentsky silný emoce. Všude. Obklopí vás a neopustí, ani když knihu odložíte.

Byl to jen malý úkol, hrozně jsem si ho přála nějak zfalšovat, ale nedokázala jsem to. Myslím tím, že moje dopisy jsou opravdové dopisy určené lidem, kterým píšu.

Těžko vám povím, jaká je Laurel, protože to neví ani ona sama. Ale fakt ráda by byla jako May a taky se taková doopravdy tvrdě snaží být. Ovšem pokud jde o postavy obecně, řeknu vám jedno – to je na té knize další naprosto perfektní záležitost. Autorka je nenechala být jen někde v pozadí, protože je Laurel potřebovala pro svůj příběh. Nene, každá z nich má vlastní, úplně jiný charakter, vlastní život, vlastní jizvy na duši. Každý z nich se rve s životem, jak nejlépe umí.

Protože je celá kniha ve formě dopisů, Laurel se nezdržuje různými věcmi, které považuje za nepodstatné a píše jen o těch pro ni zásadních událostech a myšlenkách. Právě díky tomu se toho v těch dvě stě sedmdesáti dvou stranách stihne stát hrozně moc a občas snad můžete mít pocit, že posouváte stranu za stranou, děje se toho hrozně moc a přitom konec je ještě daleko – ale nebojte, v tomhle případě to není ten špatný pocit.

Za zmínku stojí taky fakt, že na úplném konci knihy najdete seznam kontaktů na nejrůznější oragnizace, od linek bezpečí až po organizace pro pomoc s drogovou závislostí. Tohle mi přijde fakt skvělý a cením, že si s tím dali až takovou práci, třeba to někomu i pomůže.

Milý Kurte, Judy, Elizabeth, Amelie, Rivere, Janis, Jime, Amy, Allane, E.E. a Johne,
doufám, že mě jeden z vás uslyší. Protože svět mi teď připadá jako tunel ticha.

Gayle Forman řekla, že jí Ava svou knihou zlomila srdce a pak jednotlivě kousky zase slepila dohromady a já myslím, že výstižněji to říct snad ani nejde. Pokud doopravdy dokážete vnímat všechno, co se vám Dopisy na konec světa snaží předat, pak vás tahle kniha rozesmutní a ublíží vám tak, jako to moc jiných neudělá, ale taky se vám neskutečně zapíše do srdce, odkud ji už prostě nedostanete. Není to kniha pro každého, ale stojí za zkoušku, protože pokud bude právě pro vás, bude to vážně něco. A když budete mít tu smůlu, že vám nesedne, alespoň se můžete kochat tím překrásným grafickým zpracováním!
https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEiS4rDLO-21yRJT08blJ7LEsRTs3f95Gf5eBIabthGyCZTpMOIFa69zQtISi52LhuWtWiwJYNuvEfNeM7l2kSfiL6Hfadg00dNzBj28JtcW2mGK7ral9jMZzetVTVl-eC9k5-gogurzKYk/s640/Odd%25C4%259Blova%25C4%258D.png
4 komentáře u "[Recenze] Ava Dellaira: Dopisy na konec světa"
  1. To je fakt hrozný. Tohle byla jedna z těch knih, u kterých jsem si říkala, že je nejspíš vynechám - přeci jen podobných už jsem četla dost a zdá se mi, že se autoři docela opakují - ale s každou přečtenou recenzí jsem blíž tomu knihu prostě vzít a přečíst. Moc pěkná recenze!

    OdpovědětVymazat
  2. Moc povedená recenze, též jsem si říkala, že tuhle knihu asi vynechám, ale po přečtení tvého článku asi no, no :-D

    OdpovědětVymazat