Autor: Morgan Matson
Počet stran: 408
Nakladatelství: CooBoo [červenec 2014]

Oficiální anotace: Poslední léto, které by mělo trvat navěky…
Rodina Taylor Edwardsové nepatří zrovna mezi ty, co drží pohromadě. Pak ale přijde táta s tou hrozivou novinkou, zbývá mu už jen pár týdnů života a přeje si strávit svoje poslední léto s rodinou ve starém letním domě u jezera, kde byli naposledy, když bylo Taylor dvanáct. Nacpaní do domečku, co se najednou zdá mnohem menší a mnohem víc venkovský než kdy dřív, se teď snaží najít cestu jeden k druhému.
Taylor má moc ráda třpytivé jezero a vonící les, večery na pláži… ale před lety tu zklamala nejen svoji nejlepší kamarádku, ale i první lásku, takže vrátit se sem pro ni vůbec není snadné. Teď se to pokouší napravit, neutéct od odpovědnosti a co možná si nejvíc užít tohle léto a poslední dny se svým tátou, které se nenávratně krátí. Každý si ale zaslouží druhý pokus – rodina, kamarádi i láska.
Nová kniha od Morgan Matsonové, autorky Amy a Rogera: Na cestě, vám zase zlomí srdce!


Na prvních stranách na mě autorka hodně zapůsobila. Píše lehce, svižně a zkrátka hrozně příjemně, takže se to četlo jedna báseň. Taky postava Taylor mi od začátku tak nějak padla do oka. Ale co hlavně – už po prvních několika stranách jsem měla popsanou stranu sešitu úryvky, které mě nějak zaujaly a to se zas tak často nestává. Moje očekávání tedy byla velká a vážně jsem se těšila, až se to pořádně rozjede.
„Nikdo z nás nemluvil o tom, čeho jsme se všichni báli, jako by se to tím, že tomu dáme jméno, mohlo stát skutečností.“
Na ten rozjezd jsem ale čekala ještě na sté straně, ovšem to jsem si říkala, že je v pohodě a bývá to tak často, že musím prostě počkat ještě chvíli. I na sto šedesáté deváté jsem si stále říkala, že to prostě jen chvíli trvá a je to celkem v normě. No, na dvě stě dvacáté druhé už jsem začínala být znepokojená a měla jsem dojem, že to už snad ani nepřijde. Přišlo, v menší míře na dvě stě devadesáté osmé, kdy jsem vzdychala nadšením, jednak nad dějem a jednak nad vidinou toho, že už to konečně bude něco a pak někdy kolem strany tři sta padesáté. Až do té doby, to bylo takové prázdné a poněkud nezáživné, moc se toho nedělo a kdyby autorka nepsala tak dobře, dost možná by mě to ani nebavilo. Po té strašně tři sta padesát to začalo být hodně emotivní. Zkrátka a dobře, někdy v té době jsem se rozbrečela a plakala až do konce.
„Jen proto, že jste něco opustili, to neznamená, že to někam zmizelo.“
Navíc celkově byl děj tak nějak předvídatelnej, co se těch zásadních věcí týče. A konec taky, poněvadž asi všichni víme, kam to směřuje a čím to skončí. Ale alespoň tam byly ty každodenní drobné příhody, co se staly a které jste jednoduše očekávat nemohli a za ty jsem vážně vděčná. No a taky postupně se tam objevuje i pár kapitol z minulosti, kde se dozvídáme, co se tehdy vlastně stalo.

„Krásné dny nejsou něco, čeho se nám dostane neomezený počet.“
Mám-li to shrnout, Léto na druhý pokus je trochu prázdná, ale pak taky dost citlivá kniha, která je naštěstí napsána tak, že u ní vydržíte i přes to, že se nic moc neděje a že vám je tak nějak jasný, co se bude dít a ani konec vás nepřekvapí. Stojí za přečtení, vážně. Protože přese všechno ji prostě nemůžu hodnotit špatně, poněvadž prostě nemůžete špatně ohodnotit knihu, jejíchž posledních čtyřicet až padesát stran jste probrečeli. Ale na pět hvězdiček to není.

Autoři fotografií: https://pixabay.com/cs/users/Unsplash-242387/
Mě knížka zklamala. První polovina mě vůbec nebavila, ke konci to bylo lepší...
OdpovědětVymazatJo, nedivím se ti. Taky jsem čekala víc, respektive asi spíš něco jinýho, ale prostě něco na tom bylo.
VymazatJa som s knižkou bola spokojná. Síce ten začiatok bol prevažne obyčajný a miestami nudný. :)
OdpovědětVymazat